webzdarma.cz

    









Vlajka Altajské republiky

Nejvyšší Altajská hora - Bělucha 4506 m
Nejvyšší Altajská hora - Bělucha 4506 m

Ruský Altaj
Vznik a geologie
Podnebí a vodstvo
Fauna a flóra
Obyvatelstvo

   Jedno z nejdelších, a snad i nejhezčích pohoří na světě , jehož délka činí 1900 km a šířka až 600 km, se rozkládá ve střední Asii. Značně odlišné klimatické podmínky, vždyť Altaj má, obrazně řečeno, hlavu na vlhké Sibiři a ocas v poušti Gobi nutí k členění na tři části: Altaj Ruský , Mongolský (Mongol Altajn nuruu) a Gobijský (Gob´Altajn nuruu).

RUSKÝ ALTAJ

   Zdvihá se v rozloze 400 x 600 km z nížin západní Sibiře až k Mongolským a čínským hranicím. Na východě navazují Sajany, s nimiž tvoří Sajano-altajský systém. Obrovské plochy neschůdné panenské tajgy, bouřlivé řeky, ostré hřbety a ledovce - mnoho tváří má toto malebné horstvo, jehož název v překladu znamená zlatý.
Celý systém se člení na západní, střední a východní větev, v jejichž rámci se pak rozbíhají ještě velké hřebeny, často díky své velikosti nazývané "pokoří". Jsou to hřebeny: Katuňský (Bělucha, 4506 m), Severočujský (Maašej-baš, 4173 m), Jihočujský (Iktu, 3941 m), Kurajský (3412 m), Ajgulakský (2927), Terektinský (2821 m) aj.
Na jv. přechází Ruský Altaj hřbetem Saljugem a dalšími v Mongolský Altaj. Členitost pohoří je značná, a tím je dána jeho rozmanitost. Snad každá dolina je důkladně oddělena od jiných, izolována, což zvyšuje pestrost přírodních podmínek, ale i odlišnost historického osídlení.
Nejvyšší hora Bělucha (u Altajců Muzdu-tuu, tj. ledová hora) svými 4506 m kraluje Sibiři.

Vznik a geologie
   Pohoří vzniklo v prvohorách (hercynské vrásnění), během teplých druhohor bylo opět zarovnáno v peneplen a do současné podoby bylo vyzdviženo při alpinsko-himálajském vrásnění koncem třetihor a začátkem čtvrtohor. Tak vznikla charakteristická stupňovitá struktura pohoří. Dodnes se zdvihá rychlostí několik cm za rok.
Altaj náleží tedy k hercynské vrásné zóně. Je budován hlavně paleozoickými horninami (v oblasti Běluchy ordovického stáří), kterými pronikají mladopaleozoické vyvřeliny.

Podnebí a vodstvo

   Ruský Altaj je horstvo na celé zeměkouli nejvíc vzdálené od moře. Přesto není suché (až na některé oblasti ve střední části a polopoušť Koš-Agač), neboť zachycuje vláhu nesenou především větry od Atlantiku a Severního ledového oceánu. Hodně vody zadržuje tajga, jejích 57 000 km2 je na klimatu znát.
Vodstvo Altaje je úctyhodné. Nachází se zde asi 7000 jezer o celkové ploše 600 km2, většinou vysoko v horách, charkter mají plesový. Největší z nich je Tělecké jezero - hrazené, říční na toku Čulyšmanu, jež vzniklo podobně jako Bajkal příkopovou propadlinou. Ostatně se mu také přezdívá Malý Bajkal. Je dlouhé téměř 80 km, jeho šířka nepřesahuje 5 km. Rozkládá se na ploše 223km2. Má strmé, hustě zalesněné břehy s mnoha vodopády (např. známý Korbu na stejnojmenné říčce). Původní hloubka jezera 2000 m je většinou zanesena, takže dnes činí nanejvýš 325 m.
Akkemské jezero na řece Akkem (v překladu bílá voda), pravém přítoku Katuně, odráží ve svých mléčných vodách Běluchu. Na břehu je mezinárodní horolezecký tábor a meteorologická stanice.
Geografové napočítali na Altaji 20 188 řek o celkové délce 62 555 km. Většinou jsou velice bouřlivé, až nesjízdné. Veškerá voda se nakonec dostává do obu (i s Irtyšem) a po dlouhé cestě sibiřskými rovinami se stává součástí severního ledového oceánu. ob vzniká u Bijska soutokem Katuně s Biji. Katuň vytéká z Geblerova ledovce na jižním svahu běluchy, obtéká celý Katuňský hřbet a už jako mohutná řeka se spojuje s Argutem, odvodňujícím Severo i jihočujský hřbet, a Čujou, tekoucí od mongolských hranic. Bija, druhá nejvodnatější řeka Altaje, vytéká z Těleckého jezera a je dlouhá 280 km. Její zdrojnice , Čulyšman a Baškaus, sbírají vody z východních hřbetů pohoří. Bija je na dolním toku splavná a jezdí na ní parníky.
Zalednění Ruského Altaje je značné. Odráží se v něm množství srážek a extrémní klima ve vyšších polohách. Napočítáme zde 1350 ledovců o celkové ploše 890km2. Nejvíc je jich v Katuňském hřbetu, kolem čtyř set: Šapošnikovův (dlouhý 10,5km), Geblerův (8,5km) aj. Linie věčného sněhu v tomto hřbetu probíhá zhruba ve 2800 m, na jižních svazích o 200 m výše.

Fauna a flóra

   Její rozmanitost je dána nejen členitostí povrchu, ale i polohou na rozhraní sibiřské tajgy, kazašských stepí a středoasijských polopouští. Altaj tvoří výraznou bariéru mezi severem a jihem, východem a západem kontinentu. Všechny tyto směry a pro ně typické krajiny spoluutvářely zdejší přírodu. Proto zde uvidíme limbovou tajgu, poušť a horskou step hned vedle ledovců nebo rozlehlé močály a vlhké lesy v sousedství vyprahlých strání a krasových plošin. Vysoké hřbety jsou střídány plochými kotlinami a horskými plošinami.
Bez kladného vlivu není ovšem ani to, že Altaj je jedním z nejméně osídlených pohoří na světě, takže ho člověk ještě nestihl příliš zdevastovat.
Výrazně jsou vyvinuty všechny výškové stupně: stepi a lesostepi (300-500 m), tajga (asi do 1800 m), subalpinské pásmo ostrůvkovitého lesa, alpinské louky (asi do 2000 m) i pásmo skal a ledovců.
Altajská tajga, to je svět sám pro sebe. Dodnes je prakticky neosídlená. Tvoří ji limba (Pinus cembra ssp. sibirica), modřín sibiřský (Larix sibirica), jedle sibiřská (Albies sibirica), dále břízy, topoly a množství keřů, např. zimolezy s modrými i červenými plody, z nichž některé jsou jedlé. V nižších oblastech najdeme fialově kvetoucí pěnišníky daurské (Rhododendron dahuricum).
Kde není pěšina, lze ujít tak dva kilometry za hodinu. Nohy se boří do mohutných vrstev podmáčeného mechu, cestu tarasí věčně mokré padlé stromy a keře. Osvěží nás zralé borůvky, brusinky či maliny, ale třeba i planý černý a červený rybíz. Hojné jsou houby.
Tajga hostí i řadu atraktivních květin, např. lilie, střevičníky, pivoňky či bergénie, známé z našich zahrad. V horních partiích tajga postupně řídne, zbývají osamocené letité limby a modříny, a hlavně keře. Z nich zejména řada druhů vrb, od několikametrových po zakrslé vrbičky stěží 5 cm vysoké, ovšem s pěknými, barevnými květy - "kočičkami".
Na vlhkých místech se objevují primule (např. fialová Primula algida), divoká rebarbora nebo pažitka, v kamenných sutích ještě ve stromovém pásmu najdeme cibuli altajskou a několik druhů česneků. Objevíme bohaté porosty rozchodnice růžové( Rhodiola rosea), jejíž "zlatý kořen" je ceněn pro léčivé vlastnosti. Jinou léčivou bylinou je tzv. maralový kořen. Získává se z parchy saflorové ( Leuzea carthamoides) a Altajci věří, že pomáhá od čtrnácti chorob a celkově omlazuje. Název pochází od toho, že listy této rostliny požírají jeleni maralové v době říje.
Alpinské louky ve vyšších polohách jsou pestré. Najdeme zde úpolíny ( Trollius altaicus a vyšší T. asiaticus), koniklece, hořce (bílý Gentiana algida ssp sibirica,modrý G. decumbens či vzácný zdejší endemit G. altaica).
I v sutích pod ledovci se daří rostlinám. Jsou tam pěkné rozchodnice, rožce, žlutý mák (Papaver dicaule), plazivé vrby, bílá dryádka (Dryas oxyodonta) a řada dalších druhů.
Z fauny můžeme v tajze spatřit např. burunduka (Tamias sibiricus), zemní veverku se šedým kožíškem ozdobeným čtyřmi bílými pruhy. Alpinský stupeň obývá svišť (Marmota baibacina), velmi plachý. to se ale rozhodně nedá říct o pišťuchách (rod Ochotona). Jsou nesmírně zvědavé, nakouknou vám do stanu, pobíhají kolem, při úleku ostře vypísknou a zmizí mezi kameny.
Altaj dosud obývá medvěd, jelen maral, na pastvinách bychom kromě běžných zvířat mohli potkat i velblouda či jaka.
Z bezobratlých živočichů lze spatřit zdejší poddruh motýla jasoně červenookého (Parnassius apollo) nebo tesaříky rodu Monochamus. ve vodách je ráj ryb. Velcí tajmeni (např. v Těleckém jezeře), v řekách lipani a pstruzi...

Obyvatelstvo

   Altaj je nyní z větší části (3/4) osídlen Rusy. Z původních altajských národů zbývá jen asi 60 000 obyvatel. Ti jsou potomky dvanácti samostatných kmenů. Vlastní Altajci žili ve střední části území, Tělengité při řece Čuji a Argutu, v údolí Čulyšmanu a Baškausu Tělesové, Tubaláři při Iše, Pyže, Ujmenu aj., na levém břehu Katuně a na Majmě žili Teleuti atd.
Nejstarší stopy osídlení pocházejí z poloviny 2. tisíciletí př.n.l. (tlupy lovců maralů, srnců, medvědů, ryb aj.). Na počátku našeho letopočtu začíná tlak Hunů a od té doby až do našeho století je území pod vlivem různých říší, před jejichž nájezdy se obyvatelstvo zachraňovalo ve vysokých polohách. To vedlo k izolaci kmenů. Přes Altaj se přehnali Mongolové a Číňané, r. 1756 se Horský Altaj stal součástí Ruska.