Putování po horách Altaje

   Celý náš pochod je zaznačen na mapě, jejíž část je zde možno si stáhnout. Na cestu jsme se vydali 22. července z Ťjunguru přes sousedící ves Kučerla podél stejnojmenné řeky proti proudu. Naším cílem bylo dojít k jezeru Kučerla. Cesta vede stále podél řeky na pravé straně, kam se dostaneme po překročení mostu za Kučerlou. Nám pršelo a tak cesta připomínala spíše koryto od prasat než lesní pěšinku. Druhý den po poledni přicházíme k jezeru Kučerla, kterému předchází jedno menší oddělené morénou. Zde se počasí výrazně lepší a my si sušíme věci a spokojeně odpočíváme.
   Na druhý den máme naplánován přechod do vedlejšího údolí k jezeru Akkem. Cesta se chvíli vrací a poté se uhýbá proti proudu říčky přímo vzhůru do sedla. Jestli si dobře pamatuji, tak je zde i cedule s označením kudy do sedla Karaťurek. Nenechte se zmýlit krátkou vzdáleností na mapě! Je to veliké převýšení a my jsme se do sedla dostali po celodenním vyčerpávajícím pochodu značně zničeni. Osobně bych cestu od Kučerly do sedla rozplánoval na dva dny. Nahoře je ale odměnou nádherný pohled na nejvyšší partii Altaje a vlastně i velké časti celého pohoří. Hory působí opravdu majestátně a jinak než pohoří pásemná (Kavkaz, Alpy). Druhý den již v klidu sestupujeme k jezeru Akkem kde dálší tři dny táboříme.
   Podnikáme výlet pod Běluchu na ledovec. O výstup na vrchol nemůžeme vzhledem k našemu vybavení (žádné) pomýšlet (škoda). Přesto se výlet podařil a jsme uchváceni vysokohorskou přírodou. Původní plán byl trochu smělý, když jsme si mysleli, že půjdou brodit řeky jako je Akkem či Argut. Tok v nich je ale natolik silný, že je to nemožné. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se vrátit podél řeky Akkem do Ťjunguru. Cesta opět trvá necelé tři dny. Alespoň máte možnost poznat jak vypadá horská tajga.
   Z Ťjunguru máme plán dojít podél řeky Katuň do městečka Inja na Čujském traktu. To je jediná slušná silnice v této horské republice, jež spojuje Rusko s Mongolskem. Cesta vede krásnými loukami nad kaňonem vyhloubeným řekou Katuň. Příroda už nemá tak vysokohorský ráz, ale o to je malebnější. Všude na loukách je plno života a sarančata doslova odskakují s hřmotem od došlapujících nohou. Zdárně docházíme do Inji a autobusem se přesunujeme (odj. v 9:00 za 140 rublů) do Gornoaltajska. Tak se loučíme s horami Altaje, s tím, že bychom se sem ještě někdy rádi vrátili.