webzdarma.cz

    






Pohled z úpatí Elbrusu do Baksanského údolí


Západní Kavkaz
Centrální Kavkaz
Východní Kavkaz
Flóra
Fauna
Obyvatelstvo
Historie

KAVKAZ


Významné rovnoběžkové horstvo na rozhraní Evropy a Asie; tvoří severní spojovací článek alpsko-himálajské vrásné zóny. Je mohutně zaledněný. Leží mezi 37-49° s. š. a 41-44° v. d. na území Ruska a Gruzie. Délka 1100 km, šířka 180km.
Nejvyšší vrcholy:
   Elbrus (5633 m), Centrální Kavkaz
   Šchara (5201 m), Centrální Kavkaz
   Dychtau (5198 m), Centrální Kavkaz
Sněžná čára:
   2700-3000 m stoupá od Z k V
Hranice lesů:
   1800-2000 m

Kavkaz (Velký Kavkaz)
(Plínius starší v Naturalis historia uvádí, že Skythové nazývají své hory Kraukasis, tj. Sněhobílé. E. Fait (1894) soudí, že jde o složeninu z íránského "kuch", "koch" nebo osetinského "choch", jež se v nářečích vyslovuje "gaug" "chof", což znamená hora a ze slabiky "kasp"; dohromady tedy Kaspické hory. Tohoto názvu používá pro Kavkaz také J. G. Gregorius (1715). Vyskytuje se rovněž název (B. Kolenatý 1844) Kauk-Ase = hory národa Asů (Assů, Jassů, Ossů). B. Hrozný v Dějinách lidstva usuzuje, že název vznikl podle kmene Kuššitů, kteří v těchto místech sídlili) se táhne jako mohutná příčná hradba mezi břehy Černého a Kaspického moře v délce přes 1 000 km ve směru JJV .K Čenému moři spadá bezprostředně, při Kaspickém moři leží pruh roviny , tzv. Kaspická brána (Porta caspica). Z mnoha pásem a rozsoch nejvýše vystupuje Hlavní kavkazský hřeben ( L. S. Berg (1952) užívá názvu Vodorazdelnyj chrebet), který na S a na J provázejí paralelní hřbety. Na S ohraničují Kavkaz jihoruské roviny , na J nížiny Rioni a Kury (Kolchidská a Kurská nížina). Kavkaz odvodňují na severu do Azovského moře Kubáň, do Kaspického moře Kuma a Terek, na jihu do Černého moře Mzymta, Bzyb, Kodori, Inguri a Rioni, do Kaspického moře přítoky Kury . Kavkaz se obvykle děli (Gvozdenskij N.A. 1948, 1963) na Západní, Centrální a Východní. Hranici mezi nimi tvoří Elbrus a Kazbek, resp. Čiper-azau (Kluchorský průsmyk), na Z a Křížový průsmyk na V. Kavkaz, severní spojovací článek mezi alpským a himálajským systémem, představuje v hrubých rysech asymetricky vyvinutou megaantiklinární tektonickou jednotku ( v z. části jí budují prekambrické a paleozoické horniny, ve v. série převážně jurské), porušenou vrásnými i zlomovými systémy. Jižní křídlo antiklinární stavby je příkřejší než severní, což se projevuje i v celkové morfologii pohoří. Na stavbě jižního křídla se podílejí dvě synklinoria s jurskými, křídovými a paleogenními sériemi (N. S. Satskij -A. A. Bogdanov 1958). Jádro antiklinární stavby je budováno hlavně prekambrickými krystalickými břídlicemi a intruzemi mladších granitoidních hornin. Obalové série krystalického jádra tvofí paleozoické až jurské sedimentární horniny (převážně břidlice a pískovce). Na tu klenbu se nasunuly od S mladší série jurského, křídového a terciérního stáří (hlavně vápence, slínovce, pískovce). Velehorský charakter Kavkazu je především výsledkem terciérních horotvorných pohybů výzdvihového charakteru. Horotvornou činnost doprovázejí četné vulkanické, hlavně andezitové výlevy ; na tektonických liniích vznikají vulkány (Elbrus, Kazbek), tvořící jakousi nadstavbu na antiklinámí stavbě pohoří. Intenzívní vrásnění pokračuje až do konce terciéru, lokální výzdvihy lze pozorovat i v kvartéru. Fluviální a glacigenní denudace vytvářejí z vyzdviženého pohoří reliéf s typickou velehorskou modelací. Že není v pleistocénu v kavkazské oblasti tektonický klid, o tom svědčí ještě vulkanická činnost, kdy láva i pyroklasický materiál jsou ukládány na morénové akumulace, a výskyt četných horkých minerálních pramenů, zvaných narzany, na tektonických poruchách a výronů oxidu siřičitého.

Západní Kavkaz
Západní Kavkaz začíná na černomořském Tamanském poloostrově v oblasti Novorossijska nevysokými zalesněnými pásy (600-1000 rn); z počátku se táhne při pobřeží. V oblasti Soči nabývá na výšce a objevují se první ledovce. Počínaje vrcholem Čuguš (3240 rn) je hlavní kavkazský hřeben již zcela souvislým a výrazným předělovým pásmem. U pramenů řeky Teberdy nad Kluchorským průsmykem se zdvihá nejvyšší hora Západního Kavkazu Dombaj Ulgen ( 4047 rn). Přes Kluchorský průsmyk vede prastarý přechod - Suchumská vojenská cesta. Na S, paralelně s Hlavním hřebenem, probíhá vápencový hřeben Skalistyj chrebet (Karakaja 3610 m, Bazachoch 3929 m). Západní Kavkaz je pro vlhké podnebí značně zaledněný. Sněžná čára leží ve výši 2850-3200 m n. m. V dolinách se vytvořilo několik malebných karových jezer.

Centrální Kavkaz
Jádro Velkého Kavkazu tvoří dvěstěkilometrový úsek Hlavního hřebene mezí Elbrusem a Kazbekem. Je to nepřerušený řetěz vysokých zaledněných vrcholů dosahujících pětitisícových výšek. Centrální Kavkaz se skládá ze dvou pásem, z Hlavního hřebene a z Bočního hřebene (zve se též Přední, Suganský), jež jsou vlastně pokračováním Hlavního hřebene Západního Kavkazu. Boční hřeben, oddělující se při Elbrusu, člení soutěsky řek na oddělené masívy a krátká pásma, často značně vysoká. Příčnými rozsochami se napojují na Hlavní hřeben. Mezi oběma hřebeny se táhne sníženina (Centrální deprese) o šířce 5-15 km a výšce 1500-3000 m. Hlavní hřeben Centrálního Kavkazu začíná na Z Elbrusem (5633 m) (Místní název je Mingi-tau = Tisícová hora. Hora1é z různých dolin ho jmenují různě : Aaš Hamacha = Posvátná výšina, Džinpadišacha = Vládce horských duchů, Ošchamachu = Jitřní hora, Jalbus = Sněžná hora, Kuska maf = Hora přinášející štěstí. Někdy se též psal Elburum = Velká hora, antické národy jej nazývaly Strobylos, Abchadové Ugriišigumoe, Cirkassové Šachgor) nejvyšší horou celého Kavkazu. Autoři, kteří vedou hranici mezi Evropou a Asií po Hlavním kavkazském hřebenu, považují Elbrus za nejvyšší horu Evropy, protože leží severně od Hlavního hřebene (A. Huxley 1962, Americký atlas Life aj.). V roce 1959 moskevská pobočka Všesvazové zem. spol. rozhodla, aby Kavkaz připadl celý k Asii, kam svými geologicko-geografickými poměry patři. Za hranici mezi oběma světadíly považují linii Manyč -Kuma. Je to dvouvrcholový vyhaslý vulkán z mladší doby třetihorní. Západní vrchol měří 5633 m, Východní 5595 m. Původní krátery jsou vyplněny ledem. Zbytky jícnu kráteru na Východním vrcholu mají dnes v průměru 120 m a hloubku 80 m. Sedlo mezi oběma vrcholy leží ve výši 5320 m. Výška vlastního sopečného kužele není velká. Pod1oží vulkanických sérií je budováno starými krystalickými horninami (převládá žula) a tento "krystalický podstavec" sahá do výše 4000m. S někdejším vulkanismem souvisí teplé minerální prameny hlavně na sv. úbočí, např .Gorjačij narzan (Narzan je název mnoha kavkazských minerálních pramenů. Pochází s kabardinského nart-sano = bohatýrská voda, nápoj reků (nartů). Horalé věřili, že voda z těchto pramenů navrací umírajícím život a stárnoucím mládí), jehož voda je teplá 70 °C. S Hlavním kavkazským hřebenem je Elbrus spojen desetikilometrovou rozsochou. Na s. úbočí Elbrusu stojí horská chata (4198 m). Od Elbrusu pokračuje Hlavní hřeben dvěma výraznými vrcholy -Nakratau ( 4277 m) a Donguz Orun ( 4452m), stáčí se na JV a vrcholí v pětitisícovém souvislém hřebenu, vroubícím Bezingskou kotlinu, v němž leží Džangitau (5051 m) a Schara (5201 m). Z této kotliny stéká k severu nejdelší kavkazský ledovec Ullu-Čiran (Velký ledovec, Bezingský), dlouhý 19 km. Na SV odtud, v Bočním hřebenu spojeném s Hlavním hřebenem na Schaře, leží tři další pětitisícovky : Dychtau (5198 m), Puškinův štít (5100 m) a Koštantau (5145 m). S úbočí Schary a Mižirgi na V stéká druhý nejdelší kavkazský ledovec Dych su (15 km). Dále k východu již hřeben klesá a jen ojediněle dosahuje výšek 4000 m. Nazývá se v tomto úseku Digorské Alpy, jež se skládají z několika pásem (Sev. Digorské pásmo, Laboda, Nilpata a Tepli). Centrální Kavkaz končí u Těreku skupinou kazbecko-gimarajskou s Kazbekem (5047 m) (Gruzínci jej nazývají Kirvan zveri nebo Urskogh (Bílá hora), také Mkinvari (Ledová hora), Osetinci Tseristzub (Kopec Kristův) (B. Kolenatý 1844). Rímané jmenovali Kazbek Corax). Také Kazbek je vyhaslý sopečný kužel, jenž spočívá na prvohorních a druhohorních usazených i metamorfovaných horninách. Pod Kazbekem protíná Hlavní kavkazský hřeben Křížový průsmyk (2382 m), kudy vede tzv. Vojenskogruzínská cesta spojující Ordžonikidze s gruzínskou metropolí -Tbilisi. V době intenzivního zalednění splývaly ledovce z náhorních plošin pod Kazbekem do hlubokého údolí, asi do výšky 1800 metrů. Na konci pleistocénu se ledovce stáhly do konsekventních dolin, kde zanechaly morénové valy ; později se ledovce stáhly až do nivální zóny Kazbeku. Sněžná čára zde dnes leží ve výšce 3200 m (M. Déchy 1889, K. Oesterreich 1929).

Východní Kavkaz
Na V , resp. na JJV se Hlavní kavkazský hřeben snižuje, mnoho vrcholů však přesto zůstává nad čtyřtisícovou hranicí. Východní Kavkaz je již prakticky bez ledovců, sněžná čára pod vlivem stále vzrůstající kontinentality a suchosti klimatu prudce vystupuje, dokonce až nad 3900 m. Východokavkazský reliéf je měkčí; tvoří jej převážně břidlice, vápence a dolomity prvohorního a druhohorního stáří. Ústředním hřebenem Východního Kavkazu je tzv. Chevsurský Kavkaz, pokračování Digorských Alp Centrálního Kavkazu. Zřídka překračuje 3000 m. Nejvyšší je zde Bolšoj Barbalo (3294 m). Na toto ústřední pásmo se na severu napojuje vějíř paralelních a příčných hřebenů, které tvoří Dagestanskou vysočinu. Východní Kavkaz vrcholí v Bočním hřebenu štíty Tebulos Mta ( 4494 m), Bazar Djuzi ( 4480 m), Diklos Mta (4275 m) a Sachdaj ( 4250 m). Rozvětvený konec Chevsurského Kavkazu přechází směrem ke Kaspickému moři v tzv. Kaspický Kavkaz (Bazar Djuzi 4480 m, Tfandag 4206 m), na jehož vrcholech jsou ještě malé ledovce. Za Apšeronským poloostrovem se směrem ke Krasnodarsku táhne podmořský horský hřeben, jakési pokračování Kavkazu, který dělí Kaspické moře na dvě části. K JZ a k Z od Hlavního kavkazského hřebene se táhnou k Černému moří rozvětvené rozsochy , které dosahují přes 3000 m. Jsou to Gagrinskij chrebet (3261 m), ležící mezi řekami Mzymta a Bzyb, k V dále následují Bzybskij chrebet (3000 m), Abchazskij chrebet (3156 m), Kodorskij chrebet (3309 m), Svanetskij chrebet (3986 m), Lečchumskij chrebet (3584 m), Megrelskij chrebet (3486 metrů), Račinskij chrebet (2862 m) a konečně Suramskij chrebet. Jedině Svanetskij chrebet (Lalja 3986 m) má menší ledovce. Suramskij chrebet pak rozděluje Zakavkazí na záp. a vých. část a vytváří zároveň předěl mezi Černým mořem (povodí Rioní) a Kaspickým mořem (povodí Kury). Suramskij chrebet je také jakousi spojnici Velkého Kavkazu s horskými systémy v Gruzii, Arménii a Ázerbájdžánu. Dále na východ pří jižních svazích se Hlavní hřeben větví v třítisícová pásma poledníkového směru, měkkých povrchových tvarů budovaných jurskými a křídovými sedimenty (Gudamakarskij, Kartalinskij, Kachetinskij chrebet a další) ; tato pásma jsou odvodňována přítoky Kury. Oblast Centrálního Kavkazu tvoří přechod mezi klimatem mírně teplým v oblasti severních svahů a subtropicky aridním až humidním v Zakavkazí. Jaro přichází náhle a je poměrně krátké. Relativně suché léto je charakterizováno občasnými lijáky a značnými rozdíly mezi denními a nočními teplotami. Při delším vyjasnění jsou časté noční mrazíky. Podzim je dlouhý a teplý, suché větry intenzívně vysoušejí půdu. V zimních měsících jsou tu velmi nízké teploty , sněhu je větší množství pouze v nejvýše položených oblastech. Podle A. A. Borisova (1953) má Křížový průsmyk (2382 m) 1487 mm srážek za rok. Teploty vystupují nad 10 °C jen během 3 měsíců. Intenzívní regelační období, charakteristické pro horské oblasti mírného pásma, je zde nevýrazné. Rozpadá se v převážně krátká období jarního tání a v méně intenzívní regelace v letních měsících na zvlhčeném zvětralinovém plášti (hlavně v době lijáků při nočních mrazících za velkého vypařování). O kryogeologických jevech z oblasti Kavkazu jsou známé pouze krátké zmínky, např. E. P. Konovalov (1935) popisuje strukturní půdy na sv. svazích Elbrusu, v oblasti Kazbeku vegetační mrazové půdní formy M. Prosová a J.Sekyra (1960). Kavkaz je poměrně značně zaledněný. Celkem je zde registrováno 1389 ledovců o ploše 1965 km2, přičemž plocha zalednění severních úbočí je proti jižním trojnásobná. Devět desetin z tohoto množství připadá na Centrální Kavkaz. Z celkové délky hlavního hřebene kryje led 740 km. Podle posledních výzkumů pokleslo za 60 let zalednění o 8,5 %. Nejmohutněji je zaledněn masív Elbrusu. S vrcholu stéká 221edovců, jejichž plocha činí 144 km2 a síla ledového příkrovu dosahuje až 400 m. Nejdelší Kavkazský ledovec je Ullu-Čiran (Bezingský). Vzniká na sz. a z. svazích Schary a Dychtau, druhá větev stéká z Tetnuldu a Tichtengenu. Místy dosahuje Ullu-Čiran šířky až 1 km. Napájí Bezingský Čerek. Nejníže ze všech kavkazských ledovců se spouští 13,6 km dlouhý ledovec Lekzyr, a to do výše 1734 m na jih k hornímu toku Inguri. Na Kavkaze došlo již k několika katastrofálním ledovcovým závalům. Rícením je proslulý ledovec Desdaroki na v. svahu Kazbeku. B. Kolenatý (1842) byl svědkem jednoho zřícení, které přerušilo dopravu na 2 roky. Popisuje, že ledovec v roce 1770 pohřbil ves Guoleti. Naposled se Desdaroki zřítil v roce 1932. Výška závalu činila 80 m, šířka 2 km (L. A. Vardanjanc 1932). Fosilní sněžná čára probíhala na Kazbeku v době maximálního středně pleistocenního zalednění ve výšce 900-1100 m, tedy zhruba o 1500-2000 m níže než dnes. Uvádějí se dokonce zprávy o reliktech starých morén ve výšce 350 m (v údolí řeky Kodon) a 450 m (v údolí Bzybi a Mzymty a jinde), nejsou ovšem řádně doloženy. Kromě ledovců fjeldového typu jsou tu nejčastěji vyvinuty ledovce údolní (alpského typu), vycházející z ledovců karových, a ledovce svahové (visuté).

Flóra
Rostlinstvo Velkého Kavkazu je bohaté a rozmanité. V celé oblastí se počet druhů odhaduje na 6000 (N. A. Gvozdeckij 1963). Listnatý les pří hranici 1200-1400 m vystřídává jehličnatý les (jedle -Abies nordmanniana, smrk -Picea orientalis, borovice -Pinus hamata, P. uncinata). V listnatých i jehličnatých lesích je bohatý podrost rododendronů, střemch, cesmín (Ilex aquifolium) aj. Směrem k východu lesy řídnou, zůstává většinou jen borovice, ke které se přidružuje bříza. Nad 1800-2300 m se táhne stupeň křovin a subalpinských luk, kde roste nejčastěji dub (Quercus pontica), horský javor (Acer trautvetteri), bříza (Betula pubescens, B. megrelica), řešetlák (Rhamnus imeretina), rododendron (Rhododendron caucasicum), jalovec (Juniperus depressa, J. sabina, J. oblonga) aj. Keřové porosty zasahují místy do 3000 m (L. S. Berg 1952). Na subalpinských loukách s vysokým různotravním porostem (80-90 cm) roste na 400 druhů rostlin. Pozoruhodné jsou mezi nimi ohromné bolševníky (Heracleum), oměje (Aconitum), orlíčky (Aquilegia olympica), stračky (Delphinium), kozlíky (Valeriana), kavkazské hlaváče (Scabiosa caucasica), kavkazské pryskyřníky (Ranunculus caucasicus), rdesna (Polygonum) atd. Alpinské patro leží ve výšce 2500-3000 m. Porost jeho je nižší (10-30 cm) a počet druhů klesá asi na 200. Roste tu mnoho endemitů (Delphinium caucasicum, Astragalus owerini aj.) a arktických forem (Dryas, Eriophorum angustifolium, Arctostaphylos uva-ursi aj.). Z trav převládá Poa alpina, Festuca sp., Koeleria caucasica, dále ostřice Carex tristis, C. meinhauseniana atd. Do subniválního stupně kromě mechů a lišejníků vystupují lomikameny (Saxifraga), zvonky (Campanula), kontryhele (Alchemilla caucasica) apod. Rostlinstvo Velkého Kavkazu zpracovali např..N A. Gvozdeckij (1956), A. A. Grossgeim (1952) aj.

Fauna
Také kavkazská zvířena je pestrá a její formy jsou smíšené z druhů různého původu (stepní, středoasijská apod.). V lesích nalezneme vzácně zubra (Bison bonasus), z šelem medvěda Ursus arctos, levharta Panthera pardus, rysa Lynx lynx, lišku Vulpes vulpes. Typický je kavkazský tetřívek Lyrurus mlokosiewiczi, velekur Tetraogallus caucasicus, bažant Phasianus colchicus colchicus. V alpínském stupni žijí především kozorožci na západě (Capra caucasica severtzovi), na východě (Capra caucasica cylindricornis), kamzík kavkazský (Rupicapra rupicapra caucasica), koza bezoarová (Capra aegagrus). Z hlodavců nalezneme na subalpínských lukách ve velkých koloniích sysla malého (Citellus pygmaeus), dále zajíce Lepus europaeus, endemickou myš Prometheomys schaposchnikovi, hraboše sněžného (Microtus nivalis) atd.

Obyvatelstvo
Na Kavkaze žije na 40 různých národností. Původní kavkazské obyvatelstvo tvoří Adygejci, Kabardínci, Balkarci, Čerkesové, Karačejové, Osetínci, lnguši, Kalmyci, Nohajci aj. Národnostně nejpestřejší je Dagestan (A. Fait 1894, L. Lát 1924). Kromě chudého horského zemědělství se obyvatelé věnují ponejvíce chovu ovcí. Pastviny s letními salašemi se táhnou až do subniválního pásma.

Historie
V písemných památkách se dozvídáme o Kavkazu nejdříve v souvislosti s mytologickými představami, a to zejména u starých Řeků. O Kavkazu hovoří Hekataios z Miletu, Herodot, Aristoteles aj. Horské pásmo Kaukasos zakresluje do mapy Ptolemaios i Eratosthenes. Strabon nazývá Kavkaz Kaspickými horami. Kavkaz byl pří počátku našeho letopočtu velmi známým pohořím. Popisují ho téměř všichni významní řečtí zeměpisci, ne ovšem vždy přesně. Quintus Curtius umísťoval např. svůj Caucasus hluboko do Asie a spojoval ho se hřebenem Paropamisos. Plinius udává výšku Kavkazu na 230 880 stop (Geographica Vl, 13). Koncem starověku se Kavkaz jako strategicky významná křižovatka národů Evropy a Asie stává dějištěm vyhraněných mocenských zájmů. První písemnou zmínku z této doby nacházíme v tzv. Arménském zeměpisu, jehož autorem je Ananija Siraci. O Kavkaze se zmiňuje také Marko Polo. Jako první ruský cestovatel pronikl do Kavkazu v 15. stol. A. Nikitin. Poté se již Kavkaz objevuje opět častěji v literatuře, zprávy jsou však stálé kusé. J. G. Gregorius (17l5) považuje např. Kavkaz za nejvyšší horstvo Asie. K prvnímu vědeckému výzkumu došlo za vlády Petra I. V první polovině 18. stol. vyšel významný spis Zeměpisný popis Gruzie, kde o Kavkazu hovoří gruzínský zeměpisec a kartograf Vachušti Bagrationi -Carevič Vachušti (N. A. Gvozdeckij 1963). Koncem 18. a během 19. století pronikají do hor první vědecké expedice. V letech 1768-1773 cestuje po Kavkaze I. Guldenstadt a P. S. Pallas, v r. 1807 až 1808 H. J. Klaproth, v r. 1811 přicházejí M.Engelhardt (1815) a F. Parrot (1815-1818). Zvláštní místo ve výzkumu tohoto pohoří patří Čechu MUDr. Bedřichu Kolenatému (1813-1864), který z pověření petrohradské akademie věd uskutečnil přírodovědecký výzkum zejména v Centrálním Kavkaze. Podnikl také několik výstupů, z nichž nejvýznamnější je výstup na Kazbek (A. Černík 1966). Uskutečnil ho ve dnech 11.-14. 8. 1844 se třemi místními průvodci. Zastavil se asi ,,33 toisenů nebo 200 stop" pod nejvyšším bodem Kazbeku (B. Kolenatý 1844, F. A. Žumpach 1965). B. Kolenatý také první popsal ledovce na Kazbeku (1842). O výzkum Kavkazu se dále zasloužili geolog W .H. Albich (1858-1859), biogeograf G. Radde (1874), V. V. Dokučajev, N. M. Albov, I. V .Mušketov a jini. Významné místo mezi topografy zaujímá Polák J. Chodzko (1800-1881) geodet a astronom, zakladatel kavkazské sekce Ruské zeměpisné společnosti. O výstup na vrchol Elbrusu se pokusila výprava gen. Emanuela (1829). Nižšího Východního vrcholu dosáhl pouze průvodce Killar Haširov a kozák Lysenkov (O výstupu píše člen výpravy Maďar J. K. Besse: Voyage dans les environs du Mt. Elborus dans le Caucase en 1829. Rapp. fait au Acad. Imp. de Scie. de St. Pétersbourg). V šedesátých letech 19. stol. přijíždějí na Kavkaz Britové, z nichž D. W. Freshfield své cesty popsal v knize Travels in the Central Caucasus and Bashan (Londýn 1869). Významné místo v poznáváni Kavkazu zaujímá také maďarský badatel Moric Déchy, s nímž se zúčastnil jedné cesty také Čech F. Safařík, jenž v roce 1887 uveřejnil o Kavkazu geologickou práci. V roce 1874 se podařilo skupině Britů (A. W. Moore, F. Gardiner, F. C. Grove, H. Walker a vůdce P. Knubel) dosáhnout hlavního vrcholu Elbrusu. Zcela mimořádné místo v historii Kavkazu zaujímá rok 1888, kdy v soustředěném náporu podléhají hlavní kavkazské štíty Angličanům, jež doprovázeli alpští vůdcové. V letech 1886-1891 uskutečnili na Kavkaze druhou etapu rozsáhlých kartografických prací topografové pod vedením gen. Stebnického a Ždanova. Nemalý význam pro popularizaci a poznáni Kavkazu v našich zemích mají cesty Emanuela Faita (1854-1929) z let 1881 a 1902. Napsal o nich odborně fundované knihy Kavkaz (1895) a Středoasijští národové (1910). V roce 1891-1892 přícházejí na Kavkaz Němci. Neúnavný G. Merzbacher s L. Purtschellerem a s vůdci J. Kehrerem a J .Unterwegerem, zdolávají Donguz Orun, Sulukol, Džimaraj Choch a další vrcholy zejména ve Východním Kavkazu. Velmi populární byla historie dobýváni kavkazského Matterhornu -Ušby. Po několika jiných nezdařených pokusech dobývá vyššího severního vrcholu v roce 1888 J. G. Cockin s U. Almerem. Jižní vrchol padl po mnoha bez výsledných pokusech v roce 1903. Výstup se podařil expedici W. R. Rickmerse, které se zúčastnila také C. Fickerová (C. Fickerové, účastnici Rickmersovy výpravy , věnoval při slavnostním přijetí svanský kníže Tarachan Dadeškeliani s orientální obřadností jako výraz obdivu ze svého majetku celou horu Ušba (W .R. Rickmers 1898). Stítu dosáhli A. Schulze, 0. Schuster , A. Weber , dr. F. Reichert a dr. R. Helbling. V roce 1913 provádí na Kavkaze zoologický výzkum J. Komárek (1914) s bohatými výsledky. Entomologické cesty sem vykonal v letech 1910 a 1912 J. Roubal (1913). Z éry ruských badatelů je třeba jmenovat geomorfologa A. L. Reinharda, klimatologa I. V .Figurovského, botanika N. I. Kuzněcova, zoologa K. A. Satunina. Do popředi zájmu vystoupil Kavkaz za druhé světové války, kdy chránil přistup k naftě a k černomořským lodním základnám. Po válce se stává Kavkaz střediskem sportovního a turistického dění. Čechoslováci přispěli nemalým podílem k dovršeni horolezeckého objevováni Kavkazu. V roce 1957 vystoupilo 8 brněnských horolezců v kotlině Bezingi na dosud bezejmenný štít, jejž nazvali Pik Brno (4002 m). V letech 1959-1962 následovalo osm stěnových prvovýstupů, z nichž nejhodnotnější byl průstup 1600 m vysokou severní stěnou Nakratau (R. Kuchař, K. Cerman, 0. Kopal) a severní stěnou Čotči (L. Veselý , J .Čihula, S. Budin, viz V..Heckel-A. Černik 1965). V roce 1965 prostoupilo jako první sev. stěnou Koštantau a sev. stěnou Schary československé družstvo -J. Ďurana, L. Záhoranský a G. Tschunko (I. Kluvánek 1965).