Stručné postřehy z naší cesty

   V neděli 12. 8. přijíždíme do Ulanbátaru. Ubytováni jsme v hostelu u Sergelena (3 USD/den). Navštěvujeme Národní muzeum mongolské historie (vstup 500 tugriků = 1 USD). Tvoří ji sbírka tradičních zemědělských nástrojů, historie člověka či tradičních mongolských oděvů. Poté navštěvujeme Muzeum dějin přírody. Je zde k vidění především druhohorní fauna, která se v hojné míře nalézá v poušti Gobi. Kdo má alespoň trochu zájem o přírodní vědy neměl by si ho nechat ujít. Druhý den je věnován návštěvě klášterů. Jako první navštivujeme největší z nich a to chrámový komplex Gandan. V hlavním klášteře je ukryta soha stojícího! Budhy, která má dosahovat úctyhodné výšky 26 metrů. Poté navštěvujeme ještě chrám Lamrin Süm, dostavěný v roce 2000. Jako poliklinika sloužící chrám Gesar. Další chrám je ukryt mezi polopaneláky a vůbec se nám nelíbí. Za návštěvu určitě stojí tzv. Bogdchánův zimní palác. Kousek od něj se nachází pomník Zaisan věnovaný obětem 2. světové války. Kousek od něj u řeky je dobré místo na postavení stanu. Zajisté je toho více k vidění, i my jsme se leccos dozvěděli, ale každý kdo projeví zájem má možnost získat informace v průvodci Lonely planet, ostatně jako my.
   Asi třídenní výlet jsme udělali k nedalekému klášteru Mansšir. Dostanete se tam autobusem (či maršrutkou) za 700 Tug do města Zunmod a odtud již pěšky. Samotný klášter je názornou ukázkou osudu tisíce klášterů za komunistické vlády. Zmar a bída. Přesto stojí za návštěvu. Do Ulanbátaru jdeme pěšky přes nevysoké pohoří a posvátnou horu Tsetsegun (2256 m n.m.). Cestou sbíráme hojné šišky s limbovými oříšky ( ke koupi po celém Mongolsku).
   Po návratu do Ulanbátaru se rozhodujeme jet do města Charchorin (Karakorum), někdejšího hlavního města mongolské říše, navštívit klášter Erdene Zuu Chijd. První místo odkud se šířl tibetský lamaismus do Mongolska. Z autobusového nádraží odjíždíme v 9:15 za cenu 7000 tugriků (7 USD). Po 7 hodinách jízdy, na Mongolsko po docela slušné silnici, přijíždíme do Charchorinu, nevelkého to města. Stan stavíme kousek od zdí kláštera. Samotný klášterní komplex je obklopen kamennou zdí ze 108 stúpami. Uvnitř se nachází nemnoho budov z nichž tři jsou zasvěceny Budhovy v různých životních etapách (dítě, mladík, dospělý). Vstupné činí 1500 Tug. V okolí jsou ještě k zhlédnutí kamenné želvy, jež sloužily jako signalizace při blížící se povodni, či tzv. kamenyj chuj, což je mužské přirození opravdu v nadřivotní velikosti. Všude okolo jsou děti, které prodávají suvenýry (rozprodej národního bohatství za směšný peníz).
   Ještě odpoledne stopujeme ke klášteru Šanch Chijd (naše finanční situace je opravdu vážná). Krajina je typicky mongoská (step) a cesty vedou přes tyto šíré pláně v několika souběžných kolejích, výběr záleží jen na řidiči a jeho momentální náladě. Klášter na nás působí velmi klidným apřívětivým dojmem. Nejsou tu žádní turisté a tak se i ráno chvíli zůčastňujeme ranních modliteb a s optimismem vyrážíme na další stop směr Chužirt. Frekvence průjezdu aut je spočítána na 2 za hodinu. Každé je však naplněno Mongoly minimálně na 200%, to jim ale nevadí a pokaždé ze slušnosti (asi) zastavují. Nejlepší je stopnout náklaďák, který převáží ger (jurtu), není to až tak nemožné a my jsme vesměs na tento typ stopu spoléhali. Vezme Vás na korbu a jede se. Máme štěstí, jedeme do Chudžirtu a pak ještě dál. Vysazeni jsme asi 20 km před naším cílem a tím je vodopád na řece Orchon, mongolsky zvaný Orchon chürchre. Táboříme u řeky Orchon a k večeru vítáme nejprv návštěvu celé rodiny z nedalekých gerů a poté místního Mongola který jede taktéž domů. Je velice přátelský a i když společná komunikace poněkud vázne, nebrání to žádné ze stran, aby se upřímně nebavila. Zkoušíme se projet na koni po mongolském způsobu a nejde nám to zdaleka tak lehce, jak to zprvu vypadá. Konečně na naší cestě poznáváme realitu i z jiné stránky než z předem naplánovaných míst podle světového průvodce. Pokud máte málo peněz (jako my) a dost času (jako někdo jiný), doporučuji tento styl cestování. Není tak pohodlné jako v pronajmutém gaziku či mikrobusu, ale je mnohem volnější odpoutanější od stísněného prostoru auta. Dost krásných řečí, sám je nemám rád. Další den jdeme nejprve kus pěšky a poté nám staví rodinka v mikrobusu (cizinci), která má namířeno také k vodopádům. Samotný vodopád není nějak veliký (20 metrů), ale opravdu padá podél zlomu kolmo dolů do jednoho z přítoků nedaleké řeky Orchon. V kaňonu řeky jsou nádherná místa pro táboření. Jdeme si též zalovit ryby. Nikdy jsem vážně nerybařil, ale tady to šlo samo. Naše výbava se skládala z klacku, vlasce s háčkem a nachytaných sarančat. Stačilo párkrát potáhnout po hladině a lipan visel na "prutu". Dva kousky jsme si opekli k večeři.
   Cesta zpět do Charchorinu jsme podnikli opět stopem na korbách náklaďáků. Cestou jsme zahlédli (nedaleko Chužirtu) stádečko velbloudů (jediné na naší cestě). Z Charchorinu máme namířeno do Cecerlegu. Stopování je opravdu úmorné. Ale přeci nám odpoledne zastaví chlápek a nabízí nám svezení do Cecerlegu za 5000 tugriků. Unaveni čekáním nasedáme a později rozhodně nelitujeme. V jeho Toyotě nás jede 7. Řidič, jeho bratr a žena s dítětem. Nejprve vezeme dítě (asi domů) a poté ženu do jejího domovského geru. Zde přijímáme pozvání a nasáváme atmosféru mongolského bydlení. Je nám nabídnuta vodka archi, dva druhy sýra, jakási hmota, podle Michala mléko s krupicí, cukrem a olejem, vše je řádně zapíjeno kumysem a jako přídavek dostáváme od nejstaršího tabák ke šnupnutí. Odcházíme neradi, ale čeká nás ještě poměrně dlouhá cesta do Cecerlegu. Řidič je na cestu vybaven 5 litry kumysu. Cestou se několikrát zastavujeme a pijeme tento nízkoalkoholický kvašený nápoj z kobylího mléka. Do Cecerlegu příjíždíme již za tmy a s velkým poděkováním se loučíme s náším průvodcem (řidičem). Dopíjíme poslední kapku kumysu a stavíme stan. V noci se objevují první příznaky "otravy" kumysem. Někdo to řeší hned, někoho ta nepříjemnost čeká až ráno. Musím ještě podotknout, že řidičova neteř z Cecerlegu studovala v Bratislavě a druhý den ji máme možnost navštívit. Je to velice sympatická mladá žena s krásnou slovenštinou. Později ji budeme ještě potřebovat, ale to předbíhám.
   Z Cecerlegu, po návštěvě místního chrámu, chceme jít k termálním pramenům vzáleným asi 20 km. Čeká nás tedy asi 5ti denní výlet. Samotný pramen se stal obětí stavby jakýchsi skleníků (teplo by zaručoval právě termální pramen), ale dnes zde jsou jen rozpadlé konstrukce a děravé betonové skruže na jímání. Samotný pramen je opravdu horký až vařící. Toho jsme využili k večerní očistě těla ve dvou vanách, pro tento účel sem přistavených (celý den v nich mongolská rodinka prala koberce). Špína byla ale opravdu zažraná. Vracíme se do Cecerlegu a zde nás čeká nepříjemné zjištění. Totiž, je zde podezření z nákazy morem (podeřelý případ v nemocnici) a celé město je na 14 dnů v karanténě. Jak píše Michal v deníku "… V zemi, která je cca 3x větší než Francie je jedno město s morem a my jsme v něm." Situace je o to vážnější, že za 3 dny odjíždíme z Ulanbátaru domů a máme již koupeny jízdenky a zajištěny víza. Rozehrává se plán na opuštění měta, neprodyšně hlídaného armádou (a to zcela vážně). S pomocí naší "známé Mongolky" se domlouváme s jistou partičkou, která má mezi policajty známé, že nás vezme do auta odveze pryč do Ulanbátaru. sami tam mají namířeno, za cenu obvyklou, tedy 10000 tugriků. Sraz večer ve 22:00. Jede nás 10 v jednom džípu. Těsně před kontrolou nás 8 vyskakuje z auta a oklikou běží kolem stanoviště. Nedaleko silnice zaleháme. Kousek od nás jezdí policajti na motorkách a prohledávají okolí. Nikomu z nás není do smíchu. Také je zima a všechny věci (i doklady a peníze) máme naloženy v autě. Ležíme v noci pod mongolským nebem. Čekání je nekonečné a pomalu propadáme panice. Asi po dvou hodinách se auto objevuje (2 hodiny v noci) a my do něj s úlevou naskakujeme. Celou cestu posloucháme zpěv našich spolucestujících a radujeme se, že to všechno v pohodě dopadlo. Ráno jsme v Ulanbátaru a druhý den odjíždíme domů.