Cestujeme do Ruska
______________________

Informace MZV
Velvyslanectví
Víza
Doprava




Vlajka Ruské federace


ZÁKLADNÍ ÚDAJE
Rozloha: 17 075 40km2
Nejvyšší hory: Elbrus 5642 m, Belucha 4506m
Nejdelší řeky: Amur 4416 km, Lena 4400 km, Ob-Katuň 4320 km, Jenisej 4092 km
Největší jezero: Bajkal 31 500 km2
Počet obyvatel (1994): 147 800 000
Státní zřízení: federativní pluralitní republika prezidentského typu s dvoukomorovým parlamentem
Úřední jazyk: ruština
Náboženská příslušnost: Převážně pravoslavní, menšiny katolíků, protestantů, muslimů, starověrců a židů
Měna: 1 rubl (Rub) = 100 kopějek
Hrubý domácí produkt (HDP, 1993): 313 mld. US dolarů
Hrubý domácí produkt na osobu (1993): 2 100 US dolarů
Naděje dožití při narození: muži 59 let, ženy 72,5 roku
Struktura HDP: zemědělství, lesnictví a rybolov 15%, těžba a průmysl 36%, stavebnictví 6%, služby 43%

Přírodní poměry
Povrch
Podnebí
Flóra
Fauna
Společnost

   Rusko je největším státem světa, zaujímajícím téměř 12% světové souše. Většina území leží v oblastech pro život krajně nepříznivých, a je tudíž velmi řídce osídlena. Rusko sousedí na západě s Norskem, Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Běloruskem. Dlouhou hranici má na jihu s Ukrajinou , dále s Gruzií a Azerbájdžánem. Nejdelší pak s Kazachstánem, Mongolskem a Čínou, jen několik kilometrů se Severní Koreou. Na severu ho obklopují okrajová moře Severního ledového oceánu - Barentsovo a Karské moře, moře Laptěvů a Východosibiřské moře, na východě pak tichý oceán s mořem Ochotským a Beringovým a na jihovýchodě moře Japonské. Kratšími úseky má Rusko přístup k Baltskému moři (Finský záliv) na západě, Azovskému a Černému moři na jihozápadě a vnitrozemskému Kaspickému moři na jihu.

Přírodní poměry


   Rusko můžeme rozdělit na pět hlavních fyzicko-geografických oblastí: Východoevropskou rovinu, rozkládající se od západních hranic Ruska až k Uralu, samotné pohoří Ural, Západosibiřskou rovinu mezi Uralem a Jenisejem, Středosibiřskou vysočinu - území mezi řekami Jenisejem a Lenou - a horské oblasti jižní a východní Sibiře.

POVRCH
   Východoevropská rovina zaujímá většinu evropského Ruska. Na jihu přechází do stepí Kubáňské nížiny ohraničené mohutnou bariérou Kavkazu, který zároveň tvoří hranici s Asií. Její pahorkatiny nikde nepřesahují výšku 500m nad mořem. Na severozápadě ji omezuje Karelská jezerní plošina a hornatější poloostrov Kola, na severovýchodě Timanské vrchy. Na západ od Moskvy leží Valdajská vrchovina, kde pramení řada velkých řek včetně Volhy, Dněpru, a Západní Dviny. Jihozápad vyplňuje rozsáhlá a nízká středoruská vrchovina. Na východě vytváří přírodní hranici roviny pohoří Ural, které bylo odedávna předělem mezi Evropou a Asií. Na východ od Uralu leží jedna z největších nížin světa - bažinatá Západosibiřská rovina (více než 3 miliony km2), protékaná veletoky Obu s Irtyšem a Jenisejem.
   Středosibiřská vysočina, tvořená soustavou rozsáhlých plošin a nevysokých pohoří rozčleněných četnými toky, je z hornin, které patří k nejstarším na světě. Na jihu se zvedá ve vyšší Angarskou plošinu a naopak na východ se sklání do Středojakutské roviny v povodí Leny a Viljuje. Náhorní plošina je na severu přerušena bažinatou Severosibiřskou nížinou , za níž se zvedá nevysoké pohoří Byrranga, prostupující poloostrov Tajmyr až k arktickému pobřeží. Prodloužení této soustavy až za 80° severní šířky představují zaledněné ostrovy Severní země.
   Na jihovýchodě Západosibiřské roviny se zvedají pásma vrásných pohoří. Nejvyšší je Altaj s četnými ledovci na západě, který zasahuje na území čtyř států. Z Altaje vybíhá na východ nižší Západní Sajan a po hranicích s Mongolskem divoké pohoří Tannu-Ola. Na Mongolské hranici vrcholí další rozsáhlé horské pásmo - Východní Sajan. Na severovýchod od něj vyplňuje velkou příkopovou propadlinu jezero bajkal, které svojí unikátní hloubkou - 1620 m představuje největší zásobárnu sladké vody na světě a jedinečný ekosystém.    Za Bajkalem se na rozsáhlém území střídají náhorní plošiny (Vitimská, Aldanská) s dlouhými horskými hřbety (Jablonový, Stanový) až k Ochotskému moři. Odtud na jih se rozkládá Burejské pohoří a podél pobřeží Japonského moře divoký Sichote-Aliň. Na severovýchodní Sibiři vyniká délkou téměř 2000 km Verchojanské pohoří. Výšku 3000 m překračuje ledovcové pohoří Čerského, od Ochotského moře za polární kruh se táhne Kolymské pohoří. Nejvýchodnější Čukotské pohoří prostupuje poloostrov Čukotku, kterou necelých 100 km široký Beringův průliv dělí od Aljašky. Podél Beringova moře se na jihovýchod táhna Korjacké pohoří, které na Kamčatském poloostrově přechází v pohoří oddělené sníženinou řeky Kamčatky od pásma vysokých a činných sopek lemujících tichomořské pobřeží. Sopečné pohoří pokračuje dále k jihozápadu přes Kurilské ostrovy do severního Japonska. Téměř celá tato oblast včetně ostrovu Sachalin neblaze proslula nejtvrdšími trestaneckými tábory (GULAGy), zřízenými již za carské vlády a široce využívanými stalinským režimem. Celá zabajkalská a tichomořská oblast je také značně seismicky aktivní.

PODNEBÍ
   Podnebí Ruska není tak rozmanité, jak by napovídala jeho obrovská rozloha. V zásadě převažuje chladné kontinentální klima s velkými teplotními rozdíly. Vyjímku představuje na jihozápadě oblast Severního Kavkazu a krátké pobřeží Černého moře, které má téměř středomořské klima. Mírnější oceánické podnebí je charakteristické pro jižní část Přímořského kraje kolem Vladivostoku na Dálném východě. Na severovýchodní Sibiři v oblasti Verchojanska dosahují zimní teploty nejnižších hodnot na Zemi s vyjímkou Antarktidy (absolutní maxima -70stupňů). Přitom v krátkém létě mohou teploty i zde vystoupit až na 30 stupňů. Prakticky celá Sibiř a Dálný východ se nacházejí v pásmu věčně zmrzlé půdy, která působí značné problémy při výstavbě komunikací i sídlišť. Průměrné letní teploty se pohybují od 4-8° C na arktickém pobřeží až k 25° C kolem Kaspického moře.
    Srážky na většině území dosahují středních hodnot (od 400 do 700 mm) a bývají značně nepravidelné. Nejvlhčí je jižní cíp Kamčatky (přes 2000 mm), Přímořský kraj, severní altaj a kousek černomořského pobřeží pod Kavkazem. Nejsušší pak přikaspická oblast (méně než 200 mm). Téměř 2/3 území pokrývá polovinu roku sníh. Většina řek na Sibiři a Dálném východě alespoň na 6 měsíců zamrzá.

ROSTLINSTVO
   V severních arktických pustinách nepřežívají prakticky žádné rostliny kromě několika druhů lišejníků a trav. Bohatší porosty mechů a trav s výskytem zakrslých bříz a vrb charakterizují vegetační formaci tundry. Jižněji přechází tundra do nejrozsáhlejší rostlinné zóny - lesního pásma, známého jako tajga. Jak v přechodném pásmu mezi tundrou a tajgou (lesotundra) , tak v samotné tajze převládají na východě modřínové, na západě pak březové, borové a smrkové lesy. Typickým stromem západní a jižní Sibiře je limba.    V centrální části Východoevropské roviny a na obrovských plochách jihovýchodního Ruska je původním porostem smíšený les. Jižní části Východoevropské a Západosibiřské rovina jsou pokryty lesostepí. Střední Povolží a jihovýchod Západosibiřské roviny vyplňují stepní formace. Na jihozápadě v přikaspické oblasti se rozkládají polopouště. Největší rostlinnou diverzitou, v těchto šířkách nebývalou, oplývá Kavkaz.

ZVÍŘENA
   Severní pobřeží je domovem arktických druhů, jako jsou lední medvědi, tuleni a mroži, z ptáků zde žijí rackové, alky a kajky. V tundře loví polární lišky a sovice sněžné zajíce běláky a myšovité lumíky. Volně se tu potulují stáda sobů. Bohatší faunu má lesní pásmo. V severní tajze se vyskytují losi, sobi, vlci, medvědi, rysi, soboli, veverky, lišky a rosomáci. Všudypřítomní jsou v létě komáři.    Jižnější lesy poskytují úkryt divočákům, jelenům, pišťuchám a tetřevům. Přímořský kraj na Dálném východě je domovem vzácného tygra ussurijského. Ve stepích žijí stepní veverky (burunduci), svišti a syslové, křečci, které loví tchoři a lišky korsakové, ale vyskytuje se tam i vzácná antilopa sajga. Ptactvo reprezentují sokoli, jeřábi, orli a dropi. Největší rozmanitost zvěře najdeme na Altaji a Kavkaze.

Společnost

   Po celou dobu své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. Ačkoli v dávných historických dobách bylo neustále ohrožováno nomádskými nájezdníky z Asie, vybudovalo v průběhu 16.-19. století obrovskou mnohonárodnostní říši.
   Od 6. století si začali Chazaři (skupiny tureckých a íránských národů, které se stahovaly na sever) podmaňovat ugrofinské a slovanské obyvatelstvo, žijící v oblasti dnešního západního Ruska. Chazaři vytvořili prosperující říši, která zabírala většinu dnešní Ukrajiny a jižního Ruska, a roku 737 založili nové hlavní město Itil poblíž ústí Volhy do Kaspického moře. Mezitím si Vikingové, kteří dělali průzkumné výpravy ze Švédska, probojovali obchodní cestu od Baltského až po Černé moře a Konstantinopolis dnešní Istanbul) s využitím řeky Dněpru (dněperská obchodní cesta). Nejdříve založili na severu Novgorod a pak postupovali na jih a zbudovali Kyjev. Kolem tohoto města se postupně sjednotilo množství slovanských kmenů, které vytvořily mocný stát Kyjevskou Rus. V roce 965 silný kyjevský kníže Svjatoslav (zemřel roku 972) konečně porazil Chazary. V roce 988 Svjatoslavův syn Vladimír (960-1015) přijal křesťanskou víru. Tato událost vytvořila pevné svazky s řeckou Byzantskou říší, jejíž civilizační vlivy sehrály základní roli při vytváření svébytné ruské kulturní identity.
   Vláda Vladimíra I.Svjatoslavoviče a jeho syna Jaroslava Moudrého (1019-1054) byla obdobím největšího rozkvětu Kyjevské Rusi. Časté nájezdy bojovných jižních sousedů jí však působily neustálé potíže. V roce 1235 se objevila nová hrozba z východu, když z asijských stepí začali postupovat tatarští a mongolští nájezdníci. Mongolský vpád do Ruska byl rozsáhlý a ničivý. Mongolové pálili města a vyháněli z nich obyvatelstvo, vraždili zajatce a vymáhali poplatky.
   Severozápadně ležící Novgorod unikl mongolským nájezdům, ale musel čelit útokům Švédů a Germánů ze západu. Legendární novgorodský kníže Alexandr Něvský (1220-1263) nakonec porazil své nepřátele ve dvou velkých bitvách; jednu svedl se Švédy na řece Něvě v roce 1240, druhou, proti Němcům, roku 1242 na zamrzlém Čudském jezeře. Tou dobou už ovšem Mongolové došli až do Evropy a založili říši Zlaté hordy, která měla své hlavní město v Saraj-Batu (poblíž Kaspického moře).
   Zatímco východní oblasti Kyjevské Rusi zůstávaly pod vládou Mongolů, západní část zabrala Litva a Polsko. Avšak koncem 13. století začal růst nový mocný stát. Když se syn Alexandra Něvského Daniil Alexandrovič (1276-1304) stal knížetem moskevským, založil dynastii moskevskýchpanovníků, kteří vládli následující tři století až do roku 1598. Během tohoto období se Moskva rychle rozpínala, zvláště za vlády Ivana III. (Ivan Veliký, 1440-1505), který nakonec v roce 1480 vymanil moskevskou oblast z mongolské poroby.
   V roce 1472 přijal titul "Vladař veškeré Rusi" a zavedl emblém dvouhlavého orla. V roce 1547 byl jeho vnuk Ivan IV. (Ivan Hrozný 1530-1584) korunován na prvního ruského cara.
   Mladý car přemohl Kazaňský chanát a zahájil velkou ruskou expanzi na východ. Během půl století byla ovládnuta Sibiř a v roce 1649 došli Jermakovi kozáci až k pobřeží Tichého oceánu.
   Po smrti Ivanova syna Fjodora I. (1557-1598) panoval ve funkci regenta tatarský šlechtic Boris Godunov. Jeho vláda byla v Rusku obdobím řady povstání a proslula pod názvem "doba těžkostí" (1595-1613); období hladomoru, celkem 18 občanských válek a povstání včetně polské invaze bylo ukončeno, když byl carem zvolen Michail Romanov (1596-1645), první zástupce dynastie, která pak v Rusku panovala nepřetržitě až do roku 1917.
   Petr I. zvaný Veliký (1672-1725), veden snahou "otevřít se západu" a poevropštit svou zemi, založil nové hlavní město Petěrburg při ústí řeky Něvy do Finského zálivu. Svými vojenskými úspěchy, zavedením západních technologií a tvrdými vládními reformami dokázal přeměnit rusko ve velkou evropskou mocnost. Rozšíření vlivu země a její poevropštění pokračovalo dále i za panování carevny německého původu Kateřiny II. Veliké (1729-1796).
   Kateřinin vnuk Alexandr I. (1777-1825) po většinu své vlády vedl válku s Napoleonovou Francií. Porážka Napoleona sice proslavila ruské hrdinství, ruská společnost vak zůstala nadále feudální a v Krymské válce (1853-1856) vyšla najevo zaostalost jejího průmyslu. Alexandr II. (1818-1881) zrušil nevolnictví a snažil se o sociální a administrativní reformy. Avšak nespokojenost ruské inteligence stále rostla a vyvrcholila jeho zavražděním v roce 1881.
   Za vlády Alexandra II. si rusko podrobilo Kavkaz a Kazachstán a proniklo hluboko do Střední Asie. Kolem roku 1900 vládlo obrovské mnohonárodnostní říši, která sahala až k hranicím Persie, Afghanistánu, Indie a Číny. Po katastrofální válce s Japonskem (1904-1905) přinutily domácí nepokoje cara Mikuláše II. (1868-1916), aby souhlasil se zřízením dumy neboli parlamentu. Jak se však ukázalo, tento ústupek nestačil a přišel pozdě.
   Situace se dále zhoršila po roce 1914, když se Rusko zapojilo do 1. světové války. V bojích padly miliony lidí, hospodářství se hroutilo a zásobování potravinami bylo vážně ohroženo. V březnu 1917, po povstání v Petrohradu, byl car přinucen k abdikaci ve prospěch Prozatímní vlády. V listopadu 1917 se převratem, který svrhl Prozatímní vládu, chopil moci vůdce bolševické strany Vladimír Iljič Lenin (původním jménem Uljanov, 1870-1924). Lenin okamžitě za cenu velkých ústupků ukončil účast Ruska ve válce a rozhodl o rozdělení půdy rolníkům. Následovalo období ničivé občanské války a intervencí (1918-1924), které skončilo v roce 1922 založením Svazu sovětských socialistických republik.
   Po Leninově smrti vyhrál boj o moc Josif Vissarionovič Džugašvili, zvaný Stalin (1879-1953), když nemilosrdně vyřadil ze hry své soupeře. V roce 1928 vyhlásil první pětiletý plán: etapu intenzivní industrializace a nucené kolektivizace ruského zemědělství. V jejím důsledku klesla zemědělská produkce a následný hladomor na Ukrajině v roce 1932 způsobil smrt miliónů lidí. mnoho těch, kteří se postavili proti Stalinově politice, bylo popraveno nebo deportováno do sibiřských pracovních táborů. V roce 1934 zahájil Stalin systematickou likvidaci všech svých politických odpůrců, včetně nejvyšších vojenských činitelů. Odhaduje se, že v rámci masového teroru let 1936-1938 zahynulo asi 8 miliónů lidí.
   V roce 1941, po vypuknutí 2. světové války, která zastihla Sovětský svaz nepřipravený, byl okupován rozhodující díl evropské části nacistickým Německem. Jeho porážky bylo dosaženo za cenu obrovských obětí ruského lidu, které přesáhly 20 miliónů životů. V prvních poválečných letech získal válkou poničený Sovětský svaz značný mezinárodní vliv vytvořením šesti satelitních komunistických režimů v sousedních státech střední a východní Evropy. Následující období studené války charakterizované vývojem atomových zbraní a závody ve zbrojení vedly k nastolení vojenské rovnováhy dvou hlavních světových velmocí, schopných se vzájemně zničit. V roce 1962, za vlády Nikity Chruščova, unikl svět jen o vlásek válce, když se Spojené státy a Sovětský svaz dohodly ve věci rozmístění sovětských nukleárních raket na Kubě. Chruščovovy pozdější snahy o zlepšení vztahů se Západem byly roku 1964 násilně ukončeny jeho odvoláním vedením Komunistiské strany, v níž se moci brzy chopil Leonid Iljič Brežněv.
   Když se Brežněvovi nepodařilo urovnat rostoucí roztržku mezi Sovětským svazem a komunistickou Čínou, snažil se uzavřít mír se Západem. Avšak sílící brežněvovská náboženská i politická perzekuce, týkající se zvláště Židů, způsobila odliv sympatií Západu a sovětská invaze do Afghanistánu v roce 1980 vyvolala všeobecné mezinárodní odsouzení.
   Tato situace pokračovala až do března roku 1985, kdy se stal generálním tajemníkem Komunistické strany Michail Sergejevič Gorbačov (nar.1931). Zavedl nový, otevřenější styl vedení, zaměřený na přestavbu vlády a ekonomiky. V roce 1988 stáhl sovětská vojska z Afghanistánu a inicioval odzbrojovací rozhovory se Západem. Doma se však musel vyrovnávat se stagnující ekonomikou, zvětšujícími se rozdíly mezi hednotlivými republikami, sílícími snahami o dlouho potlačovanou národní suverenitu a s etnickými konflikty, které začaly vypukat na mnohamístech země.
   Koncem 80. let, kdy se zhroutily komunistické režimy po celé Evropě, žádal Gorbačov vyšší prezidentské pravomoci ve snaze zabránit rozpadu Svazu. Boris Jelcin (nar.1931) a další radikální reformátoři varovali před "novou diktaturou". Začátkem roku 1990 se však Komunistická strana prakticky vzdala mocenského monopolu a se ztrátou podpory většiny obyvatel ztratila i schopnost ovládat dění v zemi. V důsledku toho se v květnu 1990 Jelcin stal prvním svobodně zvoleným prezidentem Ruské federace.
   Mezitím Gorbačovův politický úspěch ve Spojených státech a Velké Británii signalizoval skutečný konec studené války a další snižování zbrojení. Jakkoliv byl Gorbačov oblíbený v zahraničí, doma jeho popularita rychle klesala. Zatímco první svazové republiky vyhlašovaly nezávislost, Gorbačov usiloval o zachování určitého stupně centrální autority na základě nové svazové smlouvy. V srpnu 1991 se však skupina konzervativních zastánců tvrdé linie pokusila o uchopení moci. Následující masové demonstrace v Moskvě a Leningradě nedovolily skalním komunistům převrat dokončit. Gorbačov, který byl zadržen v domácím vězení na Krymu, se vrátil do hlavního města, kde však již jeho mocenskou pozicí otřásl Jelcin, který se zde rozhodně postavil proti puči. Neúspěch pučistů potvrdil, že autorita Komunistické strany je zlomena a obrovský monolit Sovětského svazu se začal hroutit. Formálně byl rozpuštěn v prosinci 1991 a 11 z 15 svazových republik s vyjímkou pobaltských států a Gruzie vytvořilo Společenství nezávislých států (SNS). Gorbačov neměl jinou volbu než rezignovat.
   Od té doby vede Rusko zápas o transformaci své ekonomiky, reformu politického systému a o nalezení nové pozice ve světové politice. Přes nesmírné těžkosti, vyvolané Jelcinovými reformami, vyjádřil ruský lid v lidovém referendu v dubnu 1993 jeho vedení podporu.
   V listopadu roku 1991 Dudajev jednostranně vyhlásil Čečenskou republiku a její nezávislost na Rusku. Ingušsko zůstalo tím pádem bez úřadů a statusu a až rok na to - 4. června 1992 - byla rozhodnutím Nejvyššího sovětu zřízena Ingušská autonomní republika s hlavním městem Nazraň, přičemž se buduje nová metropole Manas.
    Ruská vláda neuznala nezávislost Čečny (Ičkarije) a 11. 12. 1994 vyslala do Čečenska vojska. Vypukla první Čečenská válka, která po dvou letech skončila porážkou Ruska. Na základě mírových dohod podepsaných v roce 1996 se měl statut republiky vyřešit do roku 2001. Plnění smlouvy, kterou uznali tehdejší prezidenti Ruska a Čečenska Jelcin a Maschadov bylo znemožněno druhou Čečenskou válkou ("protiteroristickou operaci" jak ji označuje ruská politika). Ta vypukla na podzim roku 1999 a záminkou byla série bombových útoků proti obytným domům ve Volgodonsku, Moskvě a v dagestánském Bujnaksku (dle mínění obyvatel Kavkazu se jednalo o inscenovanou akci ruské tajné služby pro účely podpory tehdejšího kandidáta na prezidentskou funkci premiéra Putina, který si válkou chtěl získat podporu nacionalisticky naladěné veřejnosti). Výsledkem války je několik tisíc mrtvých vojáků na obou stranách, nesčíslně mrtvých a zmrzačených civilistů a de facto zničená země - obrázky z hlavního města Grozného (založený v r. 1818) připomínaji Drážďany roku 1945.
   Po vleklých zdravotních problémech prezidenta Jelcina která byla zakončena vlastní abdikací koncem roku 1999, jmenuje svým nástupcem Vladimíra Putina (nar. 7.10.1952). Ten je také na jaře roku 2000 řádně zvolen prezidentem Ruské federace.