DENÍK VÝPRAVY TURECKO 2002 (1.-28.7.)


Členové výpravy:
Denisa Pícková
Filip Oulehle
Honza Vávra
Petr Vodička



PONDĚLÍ 1.7. PRAHA - BŘECLAV
ÚTERÝ 2.7. BŘECLAV - BUCUREŞTI
STŘEDA 3.7. BUCUREŞTI - BULHARSKO
ČTVRTEK 4.7. BULHARSKO - İSTANBUL
PÁTEK 5.7. İSTANBUL
SOBOTA 6.7. SAMSUN
NEDĚLE 7.7. RİZE - AYDER - KAKÇAR DAĞLARI
PONDĚLÍ 8.7. KAKÇAR DAĞLARI
ÚTERÝ 9.7. KAKÇAR DAĞLARI
STŘEDA 10.7. KAKÇAR DAĞLARI -YAYLALAR
ČTVRTEK 11.7. YAYLALAR - YUSUFELİ - ERZURUM - AĞRI
PÁTEK 12.7. AĞRI - DOĞUBEYAZIT
SOBOTA 13.7. DOĞUBEYAZIT
NEDĚLE 14.7. DOĞUBEYAZIT - VAN - AKDAMAR
PONDĚLÍ 15.7. AKDAMAR
ÚTERÝ 16.7. AKDAMAR - TATVAN - NEMRUT DAĞI
STŘEDA 17.7. NEMRUT DAĞI - KURDSKÁ VESNICE
ČTVRTEK 18.7. KURDSKÁ VESNICE - TATVAN - ŞANLIURFA
PÁTEK 19.7. ŞANLIURFA
SOBOTA 20.7. MERSİN - KIZKALESİ
NEDĚLE 21.7. KIZKALESİ
PONDĚLÍ 22.7. KIZKALESİ - GÖREME
ÚTERÝ 23.7. KAPPADOKYA
STŘEDA 24.7. KAPPADOKYA
ČTVRTEK 25.7. İSTANBUL
PÁTEK 26.7. İSTANBUL - BULHARSKO
SOBOTA 27.7. BUCUREŞTI - BŘECLAV
NEDĚLE 28.7. PRAHA


PONDĚLÍ 1.7. PRAHA - BŘECLAV
D: Vše začíná tak: dvě ústřední postavy Velké výpravy maloasijské se setkávají v Holešovicích tajně nastupují do EC (extra síkrit). Mladší z postav je na této misi poprvé. Zdárně dosahují prvního cíle - příhraniční kolonie Břečka. Zde tvoří zázemí tajná agentka Berle (= nosí berle ukrývající kalašnikovy) a hostí účastníky krůtou. Agenti č. 005 a 006 jsou z mise vyloučeni kvůli nezvladatelné závislosti na peckovinách. Vzhledem k tomu, že toto celé u majitele deníku neprojde, vzdávám se pro tuto chvíli psaní. F: Takto se deník nepíše!! Do Břeclavi přijela Denisa s Honzou (Petr pojede přímo vlakem z Prahy). Na nádraží jsme koupili zpáteční jízdenku Břeclav-Bukurešť pro 4 osoby za 6139 Kč. Večer ještě jdeme na pivo s Michalem, který bohužel kvůli meruňkám s námi nemůže jet. Spát jdeme v půl dvanácté. Ráno nám vlak jede v 336 z Břeclavi, takže nás čekají jen asi 3 hodiny spánku. D: Jádro pudla výše zmíněné jízdenky za 6139,- Kč tkví v tom, že alespoň jedním cestovním dnem bude sobota. Návrat je tudíž naplánován na 27.7. - tak schválně ... Všem tak smrdí nohy, že máme celou dobu soukromé kupé. Nejzáživnější jsou pasové kontroly a nebývale rozmnožené rodiny Rumunů. No jo - jenže celá cesta vlakem patří už do úterý 2.7., takže je zase všechno špatně, zase neumím psát deník, Fildovi hrábne ...

ÚTERÝ 2.7. BŘECLAV - BUCUREŞTI
D: 245 Zvoní budíky, zanedlouho křepce naskakujeme do vozu a za neustálého kvílení brzd se řítíme na nádr. 330 Poprvé potřásáme (except Gondza = taky potřásá, ale ne napoprvé) rukou zdatnému Ing. Vodičkovi. H: Vlak dál pokračuje se všemi 4 účastníky expedice Turecko 2002. Sedíme v 1 kupé, každý tudíž zabírá 2 místa. Naštěstí na ně nemá nikdo během celé jízdy místenky. Snažíme se spát a již za světla dorážíme do Budapešti. Ta se jeví z vlaku jako velmi pěkné město. Za tmy projíždíme BRAŞOVem, kde nás Petr seznamuje s krásami okolních hor, konkrétně PIATRA KRAIULUI a MUNTI BUÇEGI, kde před 2 roky chodil. S asi 11 hodinovým zpožděním, čili kolem 1 hodiny, přijíždí vlak do Bukurešti na nádraží Gara de Nord (Severní nádraží). Jakmile vstupujeme do haly, jsme ve středu pozornosti taxikářů. Ptají se, kam chceme jet a odkud jsme. Jeden se nás ujímá, když se ptám na bus do İSTANBULu. Chce nás odvézt na nádraží, odkud tyto autobusy vyrážejí. Tvrdí, že je to 20 km daleko. Na mapě ukazuje mimo vyznačené území. Po nabídnuté ceně 20 $ za osobu, později 10 $ a našem odmítnutí nás nechává být. Vracíme se na nádr, ale zde se nás ujímá ochranka, a že tu můžeme zůstat jen za 3 € nebo s platnou jízdenkou. Ukazujeme mu naši platnou zpáteční a on po krátké úvaze slevuje na 2 € za osobu. Potom, co jsme se mu vysmáli, musíme opustit nádraží. Nakonec zjišťujeme, že nádr pro busy do İSTANBULu - Gara Filaret je jen asi 5 km chůze, takže po pár hodinách strávených v parku u Gara de Nord, kdy nás navštívili rumunští dorostenci omámení obsahem sáčku, který vehementně vdechovali, se přesunujeme ztichlou metropolí kolem parlamentního paláce (býv. Čaučeskův palác) a okolních monumentálních domů na Filaret.

STŘEDA 3.7. BUCUREŞTI - BULHARSKO
Zde snídáme a po optání nacházíme nádraží firmy Toros zařizující mimo jiné cesty BUCUREŞTI-İSTANBUL. Bus odjíždí v 16 hodin. Přesunujem se do Parku Carola, a my (H&P) odcházíme do centra zjistit další možnosti dopravy a vyměnit USD na RUL. U Gara de Nord slavíme úspěch a zpátky jedem metrem. Toto se naprosto liší od našeho jak vagóny (jsou širší a mají méně míst k sezení, sam. jsou v horším stavu), tak stanicemi. Jsou tu, tuším, 3 trasy. V parku střídáme D&F, kteří odcházejí koupit lístky do İSTANBULu a jdou také do města. Ve 4 hodiny nepřesně vyjíždí bus. Nastávají hodiny plné překvapení. První dostáváme pití, čaj či kávu. Poté každý pasažér obdržel nanuk. Dunaj překračujeme trajektem. Později v Bulharsku dojíždí bus k jakési restauraci, za rozdané kartičky máme právo na večeři, navíc za vlastní jsme zakoupili pivo.

ČTVRTEK 4.7. BULHARSKO - İSTANBUL
Ráno za svítání jsme na tureckých hranicích. Zde to chvíli trvá kvůli kontrole zavazadel, ale nakonec šťastně pokračujeme v cestě, nyní již v zemi Mustafy Kemala - Atatürka. Před 10. hodinou se již zjevují první paneláky a jiné domy İSTANBULu. F: Zastavujeme před CK Toros a ihned se nás ujímají a nabízejí ubytování. Jelikož jsme dost unavení, přijímáme cenu 7 USD/os/noc a ubytováváme se v hotelu. Bydlíme ve 2 pokojích po 2 s televizí, sprchou a WC. Jak se později dozvídáme, v ceně je i snídaně. Po asi 11 hodinové relaxaci a a sprše se vydáváme na prohlídku İSTANBULu. Bydlíme kousek od centra, takže památky jsou na dosah ruky. Jdeme do informačního centra, kde dostáváme mapu İSTANBULu zadarmo. H: Podle mapy plánujeme, co dnes navštívíme. Bylo toho mnoho. Hned pár kroků odtud je univerzita. Nejdřív ale vcházíme do Beyazitské mešity (BEYAZIT CAMİİ). Fotíme nádvoří, protože dovnitř se platí. Přecházíme přes Beyazitské náměstí (Nám. Svobody - HÜRRIET MEYDANI) k bráně İSTANBULské univerzity s velkou tureckou vlajkou. Denisa ale není vpuštěna hlídajícími policisty, po chvíli se vše vysvětluje a my se dovídáme, že univerzita je svobodné místo, proto tu ženy nesmí nosit šátky. Uvnitř je rozsáhlý a udržovaný park. V univerzitní budově není nic zajímavého, takže pak odcházíme k moři a na nábřeží směřujeme k Modré mešitě. Cestou míjíme vrak velké lodi a po malém stoupání se ocitáme u Modré mešity (Mešita sultána Ahmeta - SULTAN AHMET CAMİİ). Je opravdu velkolepá. Víc se nedá říct. Odtud procházíme k Aya Sofii (AYA SOFYA). Zvenku do nartexu vede spousta vchodů, počet má svůj význam. Viděli jsme vnitřek dómu s mihrabem, plačící sloup atd. Dále přecházíme do paláce Topkapi (TOPKAPI SARAYI). Vcházíme na 2. nádvoří Střední branou (ORTOKAPI). Zde jsme shlédli ukázky čínského a japonského porcelánu, sbírku zbraní aj. Na 3. nádvoří se nalézají místnosti s oděvy sultánů, imperiální poklady, portréty všech sultánů ..., zajímavé byly svaté relikvie, od mečů Mohamedových i prvních chalífů (Abú Bakr, Alí ...), přes jejich roucha, až po zbytky vousů samotného proroka. V této místnosti spestřuje prohlídku živé předčítání z Koránu. Ze 4. nádvoří byl pěkný výhled na Zlatý roh (HALIÇ) a Bospor (BOGAZI). Harém jsme bohužel neviděli, protože už byl zavřený ( a platí se tam). Už je večer, proto se unavení ještě z předešlé noci vracíme do hotelu. Blízko něj, na hlavní třídě s metrem (ADNAN MELVERES BULVAR) nacházíme cestovku, co zařizuje busy do Samsunu za 25 mil. Možná ji využijeme. V hotelu se ještě dovídám od našeho průvodce ..............., že nám sežene levnější bus, takže to necháváme na něm. Ještě nám oznámil, že zítra máme v ceně ubytování snídani.

PÁTEK 5.7. İSTANBUL
Vstáváme a snídáme a po 10 hodině vyklízíme pokoje. Batohy necháváme v Torosu s tím, že se v 5 vrátíme a kluk pro nás bude mít zařízené lístky do Samsunu. Směřujeme na Velký Bazar (KAPALI ÇARŞI). Má tu být 4000 obchůdků, z toho 1 se zlatem. Je to obrovské. Šperky a hadry tvoří většinu nabízeného zboží, fezy, šátky, koberce apod. Nic jsme nekoupili a pokračujeme k univerzitě, kde já a P píšeme pohledy a všichni kupují známky. Dalším cílem je SÜLEYMANİYE CAMİİ. Ta je dost dobrá, mešita. Cestou odtud ke Galatskému mostu obědváme v tureckém bufetu, kebap za 1,7 mil, což jde. Galatský most (GALATA KÖPRÜSÜ), je rušný, v půlce podcházíme silnici a vracíme se. Hned naproti vcházíme do Nové mešity (YENİ CAMİİ). Taky stála za to. V obchodě na ANKARA CADDESI kupujeme pohledy. Cestou do Torosu ještě navštivujeme podzemní cisterny na pitnou vodu YEREBATAN SARNICI zhruba mezi Modrou a Ayou, vstup je 5 mil, ale stojí to za to. Obrovský prostor s mnoha sloupy, na dně je voda, která kape ze stropu, osvětlení vyvolává tajemnou atmosféru. Jsou zde i 2 Medůzy (jen hlavy). V 5 jsme v Torosu, kluk vypadá mírně nejistě, za chvíli jde s námi shánět lístky, což už měl dávno zařídit. Prochází pár cestovek a nakonec máme lístky za 25 mil, odjezd v půl dvanácté. To tvrdí on, pak nám podle lístku došlo, že 2415 není číslo otogaru, ale hodina odjezdu. Na odvoz na otogar máme čekat před cestovkou v 11 večer. Máme tedy čas a jdeme proto ještě za památkami. Nejdřív je ale třeba najít poštu (PTT), abysme mohli hodit pohledy. To se ukázalo jako velký problém. Naštěstí 1 paní nás správně navedla až k ní. Kupujeme meloun a v parku u akvaduktu ho celý jíme. Blízko je podle mapy další mešita (FATIH CAMİİ), kterou navštivujeme a poté si dáváme čaj v blízké kavárně. Hned vedle je internetová kavárna, kde jsme (H&P) měli další čaje, internet byl docela levný, akorát bylo nutné nainstalovat anglickou klávesnici na počítač. Píšem emaily a SMSky domů a tak, a cestou okolo univerzity ještě vcházíme do Beyazitské mešity (BEYAZIT CAMİİ), která je teď už zadarmo. Vyzvedáváme batohy a v 11 čekáme u cestovky. Filip hlídkuje u silnice a vždy, když jede okolo taxík, mávne, jako že my nechceme, čímž ho zmátne a ten zpomalí až zastaví. Ještě je tu chlápek, co jede do Ankary, takže nás nepodvedli. Před 3 na dvanáct přijíždí mikrobus a veze nás na otogar, který jsme viděli při příjezdu do İSTANBULu. Na nádraží je spousta autobusů, všechno Mercedesy nebo Many, prostě luxus. Náš bus má hrozné zpoždění, ale nakonec přijel.

SOBOTA 6.7. SAMSUN
F: S asi hodinovým zpožděním vyjíždíme z İSTANBULu v 100 (pravidelný odjezd 0015). V autobuse si za nás sedá turecká rodina s asi 5 dětmi, z čehož 1 je ještě kojenec. Cesta ale byla celkem příjemná, jelikož autobus byl klimatizovaný. Do Samsunu přijíždíme ve 1300 a hladoví se vrháme na 2 chleby a 2 broskve. Čůráme zadarmo neb hlídač spí. Z otogaru jsme se přesunuli k moři a Petr s Honzou šli zjistit, jestli jede trajekt do Trabzonu. D: V Samsunu je vedro na padnutí, H. má stále ponožky. Ad cesta busem: - steward se podobá Fildovi, má odstávající uši a cení dásně - kojenec se několikrát pokakal - společnost Metro vyzerá ako mafie Hoši se stále nevrací, začínáme mít strach. F si mezitím hraje na Ace Venturu, takže možné nebezpečí nevnímá. F: Kluci přišli po 3 hodinách. Lístky na loď až v pondělí, takže jdu já s Denisou sehnat lístek do RİZE na autobusák. Chtěli jsme navštívit i Trabzon a klášter Sumela, ale z časových důvodů jedeme už přímo do hor. Lístek jsme sehnali za 14 mil s odjezdem ve 2330. Na pobřeží je nový park, kde piknikují rodiny ze Samsunu. V ... večer se tam přesouváme s tím, že tam počkáme na odjezd autobusu. D: Filip si zašil "konečně" pantofle. 3 kluci si s námi hrají fotbal a říkají, že večer se bude konat koncert. Asi ve 2100 se opravdu začíná v místě připomínajícím letní kino ozývat hluk. Kluci po nás chtějí peníze, ale my jim žádné nedáváme a oni po chvíli odcházejí. My se přesouváme na "koncert". Je zajímavé, jak se dívky s šátky na hlavě chytají melodii popové skupiny a tancují. Poté na jeviště přichází folklórní kroužek a předvádí tance. Je to pěkný zážitek. H: Pak přichází turecká folková skupina. Je to typická turecká halekačka. Za chvíli nás to nudí. Asi za hodinu odcházíme, Petr chce ještě vyfotit fontánu. Jak se k ní blížíme, vypne se horní část, což celkovému vizuálnímu efektu odebírá asi 60 %. Přesto P fotí s časem asi 15 s. Během expozice mu před objektivem přechází tlustý Turek. Jdeme tedy na nádr, náš bus odjíždí tentokrát přesně. První dostáváme pití.

NEDĚLE 7.7. RİZE - AYDER - KAKÇAR DAĞLARI
V RİZE jsme po 6. ráno. Ani se nestačíme rozkoukat a chlápek, že nás vezme do Ayderu. Cenu 5 mil/os. bereme. Jedeme po pobřeží do ARDEŞENu. Tady přestupujeme a platíme přitom 5 mil navíc za bagáž. V Ayderu nakupujem jídlo (chleby, rajčata, chalvu, okurky čaj ...) a potkáváme Dána s Norkou, co tvrdí, že nahoru dnes jel poslední dolmuš v 930. Po snídani tedy jdeme pěšky nahoru, počasí je 100%. Je to tady naprosto plné kempujících a piknikujících Turků. Později Petr mávne jen tak na projíždějící auto a to nás bere na korbu. Řídí jakýsi Němec, prý staví přehradu u gruzínských hranic, vedle mladá Turkyně (původem Kurdka). Vezou nás naprosto strašnou cestou přes AŞAGI KAVRUN YAYLASI až do YUKARI K.Y. Cestou ještě přibíráme Dána s Norkou z rána a v YKY si dáváme každý 2 čaje. Debata s mezinárodní účastí se točí kolem Turecka, jeho byrokracie, Kurdů atd. Chceme platit za čaje, ale Němec naznačuje, že to zatáhne. F okamžitě reaguje, že to je OK, jako by to čekal jako samozřejmost. Loučíme se a stoupáme vesnicí podél řeky poh. Kačkar (KAÇKAR DAĞLARI), směrem k jezeru ÖKÜZ ÇAYIRI. Nad ním je skvělé místo pro tábor a zde také stanujeme. D jde spát brzo, neboť má úpal a není jí dobře.

PONDĚLÍ 8.7. KAKÇAR DAĞLARI
Po vydatném spánku vyrážíme až v půl jedenácté. Naším cílem je dosáhnout sedla pro přístup k hoře Kačkar. Bohužel naše mapy jsou pouze schematické, ale snad to bude stačit. Kačkar a okolní hory zde tvoří nádherný kotel s jazyky sněhu a malým ledovcem. Stoupáme nejprve po suti, pak po sněhu a nakonec až do sedla příkrým zatravněným svahem. Ze sedla je nádherný výhled na celou tuto část hor. Bohužel také vidíme, že se k nám ženou tmavé bouřkové mraky. Je slyšet hrom. Navíc cesta pokračuje po skalnatém hřebeni. Vydáváme se po něm, ale za pár chvil se usnášíme, že nemá cenu lézt nahoru do sedla, ale že postavíme stany na vhodné plošince, která se tu náhle zjevila. Stavíme stany a už začíná poprchávat. Pak se spouští silný déšť a duní hromy. Už se nám nikam nechce a tak zůstaneme tady přes noc. Spouští se silný poryvový vítr a je zima. Po dešti se vydáváme (F&H) zpět nahoru na hřeben a zjišťujeme, že hřeben je schůdný až k vysoké skalnaté špici a dál to nejde. Jdem dolů a zjišťujeme, že sedlo, kam jsme původně směřovali, je až za touto špicí, a je pro nás z obou stran neschůdné. Takže zítra půjdem zpátky. Večer nastává problém s vodou, a Petr se obětavě vydává plnit láhve vodou kapající ze sněhu pár metrů od stanu. Za si 11 hodiny jsou plné 4 láhve, a tak můžeme dělat večeři a máme dost na pití i na ráno. Po večeři v našem stanu vymýšlíme postup na další den.

ÚTERÝ 9.7. KAKÇAR DAĞLARI
Vstáváme v 730. D&F vyráží zpět do sedla přes hřeben trochu dřív, protože Petr opět balí pomalu. Náhlé vnuknutí jít přes sníh a suť přímo k sedlu způsobuje, že ačkoliv vyrážíme asi 10 min po zmíněné dvojce, jsme s Petrem v sedle asi o 5 min dřív. Stále je nádherné počasí a my scházíme do našeho minulého tábořiště. Pak po vrstevnici obcházíme rozeklaný hřeben. Cesta je místy dost nepříjemná, avšak před 1 už scházíme do údolí s naší další cestou. Po odpočinku stoupáme do prudkého svahu, nad námi se mračí a začíná poprchávat. Po rychlém výstupu již za deště stavíme stany u ledovcového jezírka KARA DENİZ GÖLÜ a odpočíváme. Po dešti a čaji Filip s atlasem ptáků obdivuje místní ptactvo a seznamuje nás se svými zjištěními, což nadšeně vítáme. Pak se ještě vydáváme (F&H) na obhlídku okolí kvůli Filipovu podezření, že jsme jinde, než jsme chtěli. A opravdu. Došli jsme pouze k BÜYÜK DENİZ GÖLÜ. Černé jezero je vidět až za nízkým hřebínkem. Ale omyl nevadí, je to jen kousek a naše tábořiště je opravdu pěkné. Kousek pod námi jsou ještě 3 stany, s ňákými Turky a možná nějací běloši. Ze zmíněného hřebínku je vidět i do sedla, kudy zítra půjdeme. Ještě se koupeme v jezírku a po čaji a debatě jdeme spát.

STŘEDA 10.7. KAKÇAR DAĞLARI -YAYLALAR
Je 7 hodin a vstáváme. Vyrážíme již před devátou. Za 1 hod scházíme k jezeru a pak nastává dlouhý pochod vzhůru po suti a sněhu. V asi půlce stoupání Filip hlásí, že za námi jdou 4 postavy a chtějí si cestu zkrátit traverzem po prudkém zasněženém svahu. Po chvíli je ale 1 postava asi 50 metrů pod ostatními a kope nohama do sněhu, aby se zastavila. F jim nadává do blbců. Dál už se o ně nestaráme. Do 1045 jsme všichni v sedle, kde hrozně, opravdu hrozně, fouká. Je tu samé kamení a zima. Brzo pokračujeme dolů druhou stranou, kde opět vesele sjíždíme ve stoje sněhový svah. Brzo se dostáváme mimo sněhovou plochu a cesta se zařezává do nádherného údolí s prudkými svahy, vodopádky a řekou uprostřed. Za nějakou chvíli procházíme malou vesnicí DÖBE YAYLASI, kterou tvoří 1 obytná chýše pro 3 přítomné pasáky a spousta kamenných ohrad pro krávy, kozy a ovce. D: Stavební materiál = kameny, dřevo a hovna. H: Tato scenérie alespoň trochu prosvětluje mírně ponurou náladu (asp. v mém případě) a výhledy údolím se ještě stupňují svou krásou, jak se blížíme k OLGUNLARu. Tady začíná další údolí vedoucí pod horu Kačkar. Za OLGUNLARem chvíli rozmýšlíme, jestli půjdeme dál nebo tu zůstanem, ale protože dnes ani nebude pršet na rozdíl od minulých dnů, pokračujeme do YAYLALARu. Zde míjíme 2 mešity, v obchodě kupujeme rajčata a chalvu (tur. helva) a zjišťujeme, že dolmuš do YUSUFELİ jede až zítra v 5 hod odpoledne. Toto vyvrací info z obchodu pár kroků níže, kde nám navíc anglicky mluvící prodavač sděluje, že si nějaký Izraelec či co zlomil v kempu pod Kačkarem nohu. A dolmuš jede v 5 ráno! Jdeme rozložit stan u řeky. V kempu je ale také altánek a není prázdný. Přítomným lidem však není naše přítomnost na obtíž. F&P jdou ještě do obchodu koupit meloun. Krátce po jejich odchodu nás nejprve natáčí kamerou malý kluk z altánu, pak i jeho otec. Ten nám pak přináší ochutnat kus jejich buchty, chutná asi jako naše bábovka. Pak nás zvou mezi sebe na čaj i chleba a cibuli a oříšky. Po příchodu z obchodu se k nám přidávají F&P. Všechno jídlo se pomalu přesouvá na naši stranu stolu. Turci jsou všichni z Erzurumu, tady asi bydlí u příbuzných. Po odchodu Turků pereme, pak jíme obrovský meloun.

ČTVRTEK 11.7. YAYLALAR - YUSUFELİ - ERZURUM - AĞRI
Je 430 a zvoní budík. Po páté nakládáme batohy do přistaveného dolmuše do YUSUFELİ, jeho řidič se s námi domluvil již včera, i na ceně 6,5 mil/os, což se nám pak zdá dost. Cesta je ale dlouhá, a tak jsme nakonec uznali, že cena odpovídá. Silnice do YUSUFELİ vede kouzelným údolím, svahy jsou sem tam zarostlé křovinami, jinak vypadají dost suše, dole okolo řeky roste tráva, stromy, jsou tu domky a obdělávaná políčka. V půl osmé vysedáme a hned vidíme bus YUSUFELİ-ERZURUM. I náš řidič nám nabízí, že možná až do Erzurumu, podle toho, jestli naplní auto. Dáváme si 4 čaje a pak platíme řidiči za cestu, neboť ten se vrací. Jedeme dál tedy busem, 7 mil/os. Okolní krajina podél silnice je opět zajímavá, holé zelené kopce, dost pusté, bez známek života mimo vegetaci. V Erzurumu hledáme na stanovišti dolmušů bus, který by jel do DOĞUBEYAZIT. Nic tu není, ale 1 Turek zde mluví trochu německy, takže se dovídáme, že musíme na jiný otogar, asi 20 minut pěšky, Nejdřív vlevo, pak vpravo, rovně ... Po mnohém ptaní ho nalézáme, samozřejmě na okraji města. Je odtud pěkný výhled na okolní kopce, na 1 je z kamenů sestavený obraz Atatürka. Kupujem lístky do DOGU, chlápek tvrdí, že normálně stojí pro studenty 9 mil, ale nám je dá za 8. Na ceníku je opravdu 9. Je to poslední bus dnes, tedy ve 3 hod. V 7 má být v cíli. Jdeme si dělat pod stromy polívku. Když je hotová, přichází asi 5 mladých Turků. Mluví anglicky a hned, odkud jsme. Jsou to studenti, všichni mají učitelství angličtiny. Rozhovor je o Atatürkovi, že o něm nyní někteří duchovní mluví špatně, protože omezil jejich moc, oni ho ale uznávají, stěžují si na to, že nemůžou nikde procvičovat mluvenou angličtinu, o prázdninách nemohou nikde jezdit jako my, protože nemají peníze. Dávají nám čísla na mobil, protože pár z nich je od Středozemního moře, kam chceme také jet. Taky nadávají na turecké politiky, a že by chtěli z Turecka odjet a jak jsme na tom my dobře. Loučíme se a my jdeme na bus. Nejdřív hledáme správné nástupiště. Tam jsou ale zmatky a my jsme posláni dovnitř k přepážce cestovky. F&P zjišťují, co se děje, a já běžím, protože mám běhavku. Po návratu se dovídám, že nás bus se rozbil a další náhradní pojede za 11 hod. Čekáme na nástupišti a pozorujeme budoucí spolucestující. Náš bus zatím vůbec nepřijíždí. V 1630 doráží bus naší společnosti AĞRI Express na trase ERZURUM-AĞRI-PATNOS, čili jede jen na půl naší cesty. Autobus se zdá zcela plný. F nakonec ukazuje náš lístek řidiči. Ten nejdřív kývne, ale pak odchází do kanceláře a opět nic nevíme. Přichází chlápek z cestovky a v ruce má náš lístek a 12 mil Atatürků. Vykládá, že můžem jet jen do AĞRI a tam přestoupit na bus do DOĞUBEYAZIT. To stojí 3 mil/os, což je těch 12 mil/4 os. Souhlasíme a na poslední chvíli nastupujeme do malého autobusu ERZURUM-PATNOS, který už málem odjel. Stevard vyhazuje lidi ze sedaček a tak si sedáme. Několik lidí stojí v uličce nebo sedí na přinesených bedničkách. Ještě několikrát ve městě stavíme a nabíráme další lidi. Autobus je narvaný. V AĞRI jsme v 8 večer. Sháníme místo na spaní, ale pak F domlouvá s jakýmsi snědým chlapíkem, že se vyspíme u něj na koberci v kanceláři. Skládáme tu věci a jsme zváni na hru Okey. Jsme překvapeni, protože jde o obdobu žolíků hranou s destičkami a kostkou. Je v Turecku velmi populární.

PÁTEK 12.7. AĞRI - DOĞUBEYAZIT
Dnes má narozeniny Michal. Michale, je škoda, že tu s námi nejsi. Zdravíme tě do meruňkového sadu. Vstáváme v 530, už ve 3 vyjíždí bus a za chvíli jsme v DOĞUBEYAZIT. Kupujem čerstvý chleba a hned míříme k ISHAK PAŞA SARAYI, což je býv. klášter, kostel a mešita asi 5 km za městem. Naštěstí otogar je na správném okraji města a ISHAK PAŞA je nadohled, ve svahu pod horami. Vlevo je vidět v dálce masa zasněženého Araratu (AĞRI DAĞI). V 8 jsme kempu pod Pašou a ochotný Kurd nás informuje o ceně, 1,5 mil/os. Kemp je skvělý, je obehnaný zdí a stíněný stromy, takže je tu velmi příjemný chládek. Za chvíli přichází jakýsi kurdský stařík a zve nás na čaj. Později se dovídáme, že je to místní jakoby stařešina s velkou autoritou. Platí nám po 2 čajích a přitom nás různě objímá, asi zkouší, kolik kdo má tuku. Sahá i na Denisu, i kam by neměl, ale je vykázán do patřičných mezí. Snídáme a jdeme k Pašovi. Má několik nádvoří, harémy, kuchyně atd. Pak stoupáme ještě do skal nad Pašou. Ararat odtud ale není vidět. Jen Kurdové, co opékají maso a baví se. Na oběd jdeme do restaurace. Výběr jídel: H - zeleninová směs s baklažánem, cibulí, lilkem atd, F - skopové se zeleninou; D&P - kuřecí maso se zeleninou. Dohromady 13,5 mil i se sklenicí ayranu pro každého. Pak trávíme a odpoledne se společenstvo rozpadá. DFP jdou dolů do města zjistit dopravu do Vanu a zbytek výpravy (H) jde do kopců nahoře najít pěkný výhled na Ararat (arm., AĞRI DAĞI tur., AGIRI kur. = oheň). To se mi po delším hledání a ztrátě slunečních brýlí (našel jsem je) podařilo, hora je monumentální. Větší část výpravy stopla hned pod kempem auto do města, zjistili, kdy jezdí dolmuše do Vanu a za kolik, sjeli k Araratu a vrátili se stopem zpět. Do kempu se mezitím nasáčkovalo spousta Kurdů. Jeden nás oslovil, a že ví, proč tady sedíme a nic nepijeme, že zná českou ekonomiku. A co budeme dělat večer, jestli jsme ochutnali rakiji. Dovídáme se, že Kurdové nejsou muslimové, ale křesťani, žijí v Turecku, Arménii, Íránu, Iráku a Sýrii, tvrdil, že jich je celkem 60 mil. Takže večer s ním odjíždíme do města do jeho obchodu, tam čekáme, D&F jdou vedle do obchodu vybírat s Hasanem pití. Vrací se s 6 pivy a velkou láhví raki. Poté odjíždíme neznámo kam. Hasan nás vede úzkou uličkou a říká, že bude překvapení. Klepe na plechové dveře a otvírá malá Kurdka. Je to jeho dcera Kazan a dům jej jeho. Vcházíme do bytu s nádhernými koberci. Hasan nám představuje svoje dcery ..................., která studuje medicínu a Kazan, té je 12 a je velmi milá. Za chvíli pijeme pivo venku na matracích. Pak Hasan otvírá láhev s rakijí. Pijeme ji zředěnou vodou. Samotná rakije je čirá, když se do ní nalije voda, tak zbělá. Chutná divně po pendreku, čistá má 45 %. Po dopití Hasan schání auto, které by nás vzalo zpět do kempu, nakonec zastavil cizího chlápka, v půl jedné jdeme spát. Zítřejší nocleh máme slíbený přímo u Hasana doma s večerním rožněním.

SOBOTA 13.7. DOĞUBEYAZIT
Dopoledne vstáváme, balíme a sprchujeme se. Po pár krocích na silnici staví taxík. Nakládáme batohy a D&F jedou dolů. Na zamávání staví hned další auto a my (H&P) jsme na otogaru ještě dříve než taxík. Hasana nacházíme v jeho obchodě, pak s ním jdeme do spřízněné cestovky, kde pravděpodobně domlouvá dopravu pro slíbený výlet k horkým pramenům. Představuje nám i jednoho ze svých bratrů, ten dělá průvodce na Ararat. Taky nám 1 chlapík v cestovce ukazuje barevnou mapu s vyznačenou trasou expedice po horách Evropy (1900 m.n.m. něco na Balkáně) a Asii (Elbrus, Ararat, něco v Kirgizstánu ... Pak se vracíme na otogar a batohy skládáme v Hasanově bytě. Dostáváme čaj a sedíme tam s ním a jeho bratrem do 2 hodin. Pak se jdeme projít do města s tím, že ve 3 máme přijít do cestovky. Se zpožděním Hasan přijíždí, na slíbenou cestu na horké prameny u DIYADINu nemá peníze a hrozně ho to mrzí. Ještě chtěl po Filipovi půjčit 100 mil, že by nám je vrátil. To jsme ale odmítli a radši nikam nepojedeme. Jdeme tedy pomalu opět k němu domů. Sedíme venku a za nějakou dobu Hasan přichází s velkým nákupem na rožnění. Bude kuřecí pečínka. Nejdřív chce, aby maso připravila Denisa, ale nakonec to dělá sám. Pak zkouší zapálit dřevěné uhlí, přidává se F a tomu se to po dlouhém foukání podařilo roztopit. Grilování začíná, maso i lilek budou brzo hotové. K tomu přikusujeme na obdélníčky rozřezané chlebové placky. K pití je kola a voda. Jako dezert máme slaný ovčí jogurt. Po jídle ještě pijeme čaj. Pak Hasan tvrdí, že půjde k sousedovi pro hašiš. D je nemocná, takže chce spát. Chce se ale nejdřív osprchovat. Proto musí dcera a sestra nanosit vodu a nechat ji ohřát. Denisa zkouší, jestli už je voda ve vaně už teplá, a zjišťuje, že ano a navíc je pod proudem. My se tedy vydáváme ven, pro pivo a rakiji. Na křižovatce nás Hasan upozorňuje na 3 turisty, že by to mohli být Češi. Jsou to Poláci, 1 kluk a 2 holky. Hasan kupuje pivo i pro ně a ocitáme se opět u něj doma. Poláci se jmenují Jakub - nějaký počítačový odborník, vedl velmi inteligentní řeči. Barbara a ............... studují psychologii, filozofii apod. Všichni se znali z WROCŁAWi. Když byla dopita malá Hasanova rakije, došli do svého hotelu Erzurum pro velkou láhev. Dopíjíme i tu a jdeme spát. Hasan je ještě vyprovází, zítra budou spát taky u něj.

NEDĚLE 14.7. DOĞUBEYAZIT - VAN - AKDAMAR
Ráno mě budí D. Dovídáme se, že Hasan ji přes noc nepříjemně otravoval, takže místo, aby si odpočinula, spala jen 2 hodiny. Stručně řečeno, Hasan je prase! Loučíme se poměrně chladně. V 9 odjíždíme dolmušem do Vanu, cena 6 mil/os. Jedou s námi 2 Nizozemci, holka, co studovala doteď hebrejštinu a arabštinu v Izraeli, v Jeruzalémě, a kluk, co tam za ní dojel. Ve Vanu na nás čeká příjemný, anglicky mluvící Kurd, je velmi zdvořilý, dovídáme se ceny za dopravu k AKDAMAR ADASI, jak nejlíp do Tatvanu a ukazuje nám dolmuš k VAN KALESİ. Tam dojíždíme a odpočíváme. F&P jdou na 2 hodiny do zřícenin, mezitím mě a D okukují malí a velcí Kurdové a pořád otravují s frázemi typu: "Welcome!" nebo "Allo!". Pak se nás přichází zeptat: "What's your name?" a "Where are you from?". Pak už neotravují. Po chvíli nám starší Kurd přináší, za což mu děkujeme. Jdeme po návratu F&P na památky, ale D to za chvíli otáčí, že je jí špatně. U minaretu mě dlouho otravuje kluk, co nabízí pití, ale má smůlu, nic si nekupuju. Když se vracím k ostatním, jsem překvapený, že tam mají pohoštění od Kurdů, skopové na jehlici. Naopak mě nepřekvapilo, že rýži, kterou dostali k tomu, sežrali. Nevadí, dojídám se chlebem, a náhle se objevuje malá Kurdka s talířem s rýží a masem. Dostal jsem tedy nakonec nejvíc ze všech, ha ha. Balíme a čekáme na dolmuš zpět do Vanu. Za chvíli přijíždí, ochotný chlápek nás pak provází na stanoviště dolmušů do Akdamaru a zanedlouho již jedeme za 17,5 mil/os. V GEVAŞi ještě přesedáme. Hned po výstupu z dolmuše v Akdamaru nás oslovuje anglicky perfektně mluvící (i francouzsky) chlápek, co o nás zjevně ví. Informuje nás, že kemp zde je zadarmo, jsou tu i sprchy. Je velmi ochotný. Stavíme stany a jdeme zkusit koupání ve Vanu. Potkáváme 5 Čechů, co zrovna byli na ostrově u ruin kostela. Jedou stopem do Tatvanu, jsou poměrně nalehko. Radí nám, že nejlepší koupání je u ostrova, tady na pobřeží ne. Přesto se později koupeme a je tu opravdu hnusná voda, dělá žlutou pěnu a řasy, které tu plavou, připomínají hovna. Naštěstí se dá osprchovat. Na břehu ještě jíme meloun, který stál asi 1 mil. Na večer navštivujeme restauraci na terase. Anglicky mluvícím Kurdem je nám doporučena kurdská specialita z hovězího. K tomu máme pivo (D&F - chtěl čaj, ale dostal pivo) &H, P má čaj. Za chvíli přináší číšník chleba, pak salát a pak jídlo - vypadá výborně, v kameninové míse podepřené druhou mísou. Je už tma a světla nesvítí, takže jen tušíme tmavě červenou barvu směsi masa, rajčat, okurky, koření atd. Jídlo je ostré. Nakonec si dáváme další čaj a chceme platit. Opět přichází Kurd a tvrdí, že když odjíždíme až pozítří, můžem si teď napsat, co jsme měli, a zaplatit až při odjezdu. S tím souhlasíme.

PONDĚLÍ 15.7. AKDAMAR
Vstáváme pozdě. Cestou na záchod mě otravuje místní pes, i se mě snaží kousat do lýtka. Stejně to bylo i s Filipem, Denise navíc roztrhl sukni. Snídáme, balíme a vyrážíme na ostrov Akdamar. Zpáteční lístek stojí pro studenty 3 mil. trávíme zde celé odpoledne, je tu mnohem čistší voda než u břehu. Kostel je z 9. st., a přesto obsahuje zachovalé fresky. Na to, že je arménského původu je div, že stojí. Usidlujeme se nad kamenitou pláží a koupeme se, čteme a vaříme dobrý oběd (špagety v bujónu s omáčkou na špagety nebo sýrovou). Později se postupně vydáváme na malé procházky po ostrově, ke kostelu nebo na svahy či vrchol nejvyššího kopce na ostrově. Mezitím se objevuje výprava Japonců. Mají nejmodernější techniku a nezbytné klobouky a deštníky proti slunci. Vše fotí a natáčejí a japonsky přitom štěbetají. K večeru na naši pláž přicházejí zřejmě místní Kurdové a koupou se. Odjíždíme poslední lodí v půl šesté. Na břehu se sprchujeme, později jdeme na večeři. Tentokrát si dáváme kebap z mletého masa s 2 porcemi pilavu, opět máme 2 saláty a chleba a pitu. Pijeme čaj. Jdeme spát brzo, zajímavým zpestřením je exhibice obrovského pavouka (možná solifugy dle F) na pánském WC. Proto před spaním pořádně prosvicujeme stany, jestli tam náhodou také něco nevlezlo.

ÚTERÝ 16.7. AKDAMAR - TATVAN - NEMRUT DAĞI
Snídáme, platíme a chceme jet stopem do Tatvanu. Jak přicházíme na silnici, stojí tu terénní auto s otevřenou korbou. Máváme na chlápka a ten jede zrovna do Tatvanu a vezme nás zadarmo. Cesta vede přes hory, v poledne stavíme na čaj, ale jsme pak rychle v Tatvanu. U dolmušů zjišťujeme cenu na NEMRUT DAĞI: nejdřív píšou 60 mil, což je nesmysl, postupně snižují na 40. Odcházím, za chvíli přichází řidič, a že pokud jde jen o cestu nahoru, vezme nás 4 s batohy za 30 mil. Nabízíme max 20, to nebere a s kamennou tváří odchází. Odklízíme se do vedlejší, méně rušné uličky a jdeme (H&P) prozkoumat, co stojí za šipkou "Tourist Information". Po pár desítkách metrů nacházíme informační centrum, anglicky mluvící děda tvrdí, že odsud ve 2 pojede dolmuš na Nemrut za 6 mil. To berem, jdeme ještě nakoupit zeleninu a chleba a vracíme se k D&F, kteří hlídají batohy. Vypadají poněkud vynervovaně, protože je prý celou dobu otravovali parchanti s frázemi typu: "Allo!", "What's your name?", ale nejčastěji "Allo money". Nejvíc se nám ale zalíbila fráze :"My name is what's your name!". Stěhujeme se tedy k i-centru. Po rozhovoru s dalším člověkem, tentokrát mladším, se dovídáme, že dolmuš přijede až v půl čtvrté. Necháváme si tedy batohy, kupujeme žlutý meloun a jíme ho na vanském pobřeží, samozřejmě v přítomnosti dětí i 2 dospělých. V půl čtvrté jsme u i-centra, kolem čtvrté přijíždí dolmuš. Řidič se jmenuje Mehmet, známá to osoba z internetu. Tvrdí, že ještě počká do 5 hodin, aby vezl ještě někoho dalšího mimo nás. Nabízí spaní ve své vesnici nebo převoz až do kempu v kráteru. V 5 hodin nastupujeme do auta a čekáme, až se vrátí Mehmet. Řidičovo okénko je pootevřené, čehož využívá jakýsi mladík a snaží se ho silou zasunout, zřejmě, aby mohl s námi navázat konverzaci. Ale okénko povoluje úplně. Mladík vypadá dost zoufale, jak se snaží najít něco, co by šlo nacpat mezi okno a těsnění, ale nic nenachází. Volá i kamarády a po dlouhém úsilí okno silou vůle drží. Mehmet, když přišel, tam nakonec narval šroubovák. Mehmet nechce říct, kolik bude stát odvoz, tvrdí, že kolik mu dáme, záleží na nás. Nakonec se žádní noví turisté neobjevili, takže asi ve čtvrt na šest vyjíždíme od i-centra. Mehmet ještě cestou nakupuje různé věci a nabírá různé lidi, čímž nabíráme další a další minuty. Ve vesnici jsme tedy v 6 . Ta se nalézá na úpatí kráteru a je to taková typická kurdská vesnice. Je tu mešita s minaretkem, bahno, špína, spousta zvědavých lidí atd. Mehmeta ale přesvědčujeme, že chceme až do kráteru, a tak po malé přestávce vyrážíme dál. V kráteru míjíme několik lidí a Mehmet tvrdí, že je to jeho rodina. Před sedmou stavíme v kempu u malého, Horkého jezera. Mehmetovi platíme 25 mil. Už tu stanuje 7 Poláků, 2 Češi a 2 Britové s miminem. Samozřejmě provozovatelé kempu jsou Kurdové. Oba češi, Robin a Daniela studují v Praze a zítra chtějí přespat v Mehmetově vesnici, což plánujeme taky. Už se stmívá, takže kousek nad ostatními stavíme stany a již za tmy vaříme. Dole se rozhořel oheň a okolo křepčí táborníci. My jsme ale unavení, a tak jdeme spát.

STŘEDA 17.7. NEMRUT DAĞI - KURDSKÁ VESNICE
Probouzím se v půl deváté. Jak slyším, D&F vyráží koupat se a umýt k velkému, Studenému jezeru. Pak jdu i já. Petr se zrovna probouzí (obvyklé pořadí). Denisa nalézá nedaleko tábora velkou želvu, která hrozně funí. Fotíme ji a necháváme jít. Po snídaní vyrážíme ve 2 skupinách na obhlídku kráteru a jeho krás. S Petrem jdeme podél studeného jezera, ale cesta se brzy ztrácí, takže se vracíme a okolo přístaviště procházíme k hustšímu lesu na kamenitém terénu. Tady jdu přímo, Petr to ale obchází. Po delším snažení se ocitám na 2. straně lesa, avšak Petr není nikde vidět ani slyšet. Vydávám se tedy podél břehu, kde se po chvíli zjevuje zátoka jako z katalogu. Průzračná voda a modrá hladina uzavřená prudkými svahy s písečnou pláží. Koupání je velmi osvěžující. Po návratu do tábora zjišťuji, že jsem tu první, do půl hodiny se vrací ostatní. Pomalu balíme a jdeme ještě na čaj do občerstvení dole u kempu. Jíme sušenky a popíjíme čaj, 4 Poláci hrají fotbal. Mehmet zatím nikde, proto jdeme ještě k nedalekým horkým pramenům. Bohužel se za chvíli objevují 3 dolmuše plné nadšených tureckých turistů, kteří se k nám hrnou a snaží se nás zavalit. Jedna starší Turkyně navazuje rozhovor, takže se dovídám, že je z Izmiru, že byla za známými v Německu, pak jela přes celou Evropu zase domů, ale do ČR se prý nedostala kvůli vízu. Objevuje se Mehmetovo auto, my se vracíme, balíme stany a scházíme do kempu. S Mehmetem přijelo 6 Čechů, více nezávislých skupin. Zdravíme je, chvíli klábosíme a pak se již vezeme ven ze sopky do vesnice. Nad horou se honí tmavé mraky, proto hned po příjezdu do vesnice stavíme v malém kempu stany, a jakmile je vše hotovo, spouští se silný liják. Poté jsme zváni na večeři do Mehmetova domu. Podává se jakási zeleninová směs ve šťávě (papriky, rajčata, lilky aj.), k tomu domácí pita-chléb a rýži. K pití je studená voda a čaj. Navíc zeleninový salát. Po jídle jdeme spát. D: ad vycházka - Všichni také hledáme pukliny, z nichž má vycházet horký vzduch. P je omylem míjí, neb se tam nasáčkovaly 2 zahalené baby - koho by napadlo, že si v tom hicu lehnou zrovna tam!

ČTVRTEK 18.7. KURDSKÁ VESNICE - TATVAN - ŞANLIURFA
H: Vstáváme v 7 hodin, jdeme na snídani. Ta představuje čaj k pití, dále ovčí sýr a jogurt s plackou (pita). Výborná. Jedeme tedy zpět do Tatvanu. Mehmet nám ještě pomáhá najít cestovku do Urfy, pak mu platíme a loučíme se. Bus jede v 11 hodin. Volný čas trávíme nákupy jídla na cestu (chleby, placky s bramborovou náplní, preclíky se sezamem, zelenina, D: a čerstvý domácí sýr). H: Po 11 přijíždí minibus a odváží nás na otogar. Čekáme chvíli na bus. Nakonec doráží, avšak s hrůzou zjišťujeme, že klimatizace nechladí. V Urfě jsme asi v 8 večer. Na autobusáku nás oslovuje malý kluk, mluví docela slušně anglicky. Nabízí ubytování za 10 mil na noc. To odmítáme a on nakonec slevuje na 5 mil, což bereme. Vede nás do domu své rodiny, dům má výborné postavení nedaleko centra ŞANLIURFy. Zdravíme se s jeho otcem Azízem a matkou Faridou. Odnášíme si batohy na střechu, kde jsou 4 postele a výborný výhled na staré město a urfský hrad. Jsme zváni na večeři, což jsme původně při dohadování ceny odmítli. Jídlo je podobné jako u Mehmeta od kráteru. Petr si přidává 2krát, zjevně mu velmi chutná. Azíz nám ukazuje fotky své rodiny v Sýrii, také fotky turistů, kteří už u něj byli, spousta Čechů, Slovinci, Australan, Novozélanďan aj.

PÁTEK 19.7. ŞANLIURFA
Asi v půl páté se probouzí Denisa jakýmsi podezřelým šramotem. A spatřuje nějakého malého parchanta (kluka), jak se prohrabuje v mých (H) věcech. Hned balí hadry přes zeď, cestou schazuje pár cihel obvodní zdi. Zřejmě neměl čas, protože jediná ztráta jsou 2 vybité tužkové baterie. Petr jde na záchod kvůli akutním (tj. tekutým) střevním potížím. Před osmou vycházíme na prohlídku ŞANLIURFy. Nejdřív přicházíme k jezeru-bazénu HALIL-ÜR RAHMAN GÖLÜ, kam prý spadl prorok Abrahám, když sem byl hozen králem Nemrutem. V tomto jezeře-bazénu žije spousta ryb, turisti je můžou krmit a ryby si na to hrozně zvykly, takže není problém se jich z břehu dotýkat, když se v hustém hejně rvou o žrádlo. Na břehu bazénu je malá mešita HALIL-ÜR RAHMAN CAMİİ. Denisa, která to nevěděla, tam nakročila suverénně v sandálech, ale hned ji vyhodili. Nedaleko odtud je jeskyně (IBRAHIM HALILULLAH DERGAHI), kde prý žil do svých 10 let prorok Abrahám. Do jeskyně vedou 2 vchody, pro muže a pro ženy. V prostoru pro muže je navíc možné ochutnat svatou vodu, něco jako Zem-zem v Mekce. Při návratu z tohoto prostoru se člověk nesmí obrátit k jeskyni zády, čili musí couvat. Denisa je rozčarovaná, že ony tam žádnou vodu neměly a jeskyně byla zakryta hustou mříží. Dále navštivujeme urfský hrad, ŞANLIURFA KALESİ. Je poledne a vedro je obrovské. Později se dovídáme, že bylo 48° ve stínu. Z hradu scházíme relativně chladným tunelem, kde ještě chvíli vychutnáváme normální teplotu. Navštivujeme mešitu RIZVANIYE CAMİİ u jeskyně. Pak míříme do urfského muzea. To vystavuje archeologické vykopávky, nejčastěji z Harranu, docela zajímavé. Večer trávíme v bazaru, kde kupujeme dárky pro blízké, kovové hrnky, kávové náčiní, šátky aj. Vše shromažďujeme v parku kousek od jeskyně, kde nám společnost dělá průvodce Ahmet, 15letý Turek, co umí anglicky. Zatím byl v Ankaře, jinak víceméně pořád v ŞANLIURFě, chystá se na střední školu, pak možná na vysokou. Po osmé jsme zpět u Azíze, už je připravena večeře. Petr ale nic nejí, zjevně mu nic nechutná. Azíz opět ukazuje fotky i adresy návštěvníků, D poznává jednu z nich, Čech Tomáš pracoval naproti v laborce, byl tu před 2-3 roky. Platíme Azízovi 25 mil a jdeme na otogar. Náš bus má opět zpoždění, ale je klimatizovaný a jedeme tedy do Mersinu.

SOBOTA 20.7. MERSİN - KIZKALESİ
Z autobusu vystupujeme v Mersinu kolem 7 hodiny. Stěhujem se do haly a hledáme cestovku do Kappadokie a do KIZKALESİ, což je místo, které nám doporučil Azíz, že tam je velmi pěkně a není tam moc turistů. Do Kappadokie pojedem v pondělí v 1700 za 12 mil, do KIZKALESİ jezdí busy každou chvíli. Jedeme tedy za 1 hodiny. Cesta není moc povzbuzující - dlouhá silnice, okolí tvoří sice pěkné, ale stále podobné věžáky. Zřejmě vede tahle silnice podél celého pobřeží, čili může to být už jen horší, co se týče turistů. V KIZKALESİ je na břehu zřícenina hradu, 300 metrů od břehu pěkná pevnost ve stylu Boyard, a to je všechno. Spousta turistů, jen Turci, ale slunečníky nechybějí. Hledáme kemp, ale dovídáme se, že byl minulý rok zrušen, nakonec bereme penzion, pokoj za 12,5 mil na den. Je sice jen pro 2, ale 2 lidé budou vždy spát na balkóně. Koupeme se v moři, teplota je naprosto skvělá, ale voda smývá krém. D&F jdou za P, který se ještě zdržel na pokoji penzionu, já (H) se zakrývám vším, co je, a ležím na břehu. DFP se vrací s klacky a tropikem a snaží se postavit něco na stín, ale nejde to. Odcházím kvůli celkové únavě na pokoj. Ostatní se vrací po páté, řádně vykoupaní a vysmažení. Petr večer ještě fotit město. Vrací se zklamán, že tu nic není, ani pevnost není osvícená jen se to tu celé přeměnilo na 1 velkou restauraci.

NEDĚLE 21.7. KIZKALESİ
F kupuje k snídani chleby, máslo a marmeládu (meruňkovou). První vyráží k moři s tím, že zaplatí slunečník. D jde asi 1 hod po něm, pak P. D je přes poledne na pokoji, kolem půl třetí se vrací na pláž. Já (H) odpočívám celý den v pokoji. Po páté se všichni vrací. Večer jdeme do města na večeři. Nejdřív bloumáme podél pobřeží, všude jsou jen samé restaurace a turisté a spousta neonů a hudby. Na jídlo se po delším hledání stavujeme v restauraci, kde je hodně lidí, z čehož usuzujeme, že bude asi oblíbená, a tudíž kvalitní. Dáváme si k pití pivo či čaj, k jídlu F&P mají jakýsi kebap, D&H si objednáváme tureckou pizzu, přesto číšník přináší kebap (?!). P odchází trochu dřív, protože mu není nějak dobře, my ostatní se ještě chvíli procházíme po pláži.

PONDĚLÍ 22.7. KIZKALESİ - GÖREME
"Spal" jsem venku, do půl druhé naproti byla puštěná nahlas televize a Turci tam řvali. Pak buď otravovali komáři nebo bylo pod spacákem hrozné vedro. Usnul jsem v půl třetí. V 930 zaťukal někdo na dveře pokoje. Byl to Štefan. Byla to velitelka penzionu a něco se nám pokoušela úzkostlivě sdělit. Nakonec jsem s ní šel ven a tam mi ukázala nad dveřmi cedulku, kde bylo něco turecky napsáno a mezi textem číslice 9:30. Pochopil jsem, že v tolik hodin hosté vyklízejí pokoje. Ve 3 na 11 tedy opouštíme pokoj plný písku, venku na verandě snídáme. Batohy tu teď necháváme a jdeme prozkoumat pozůstatky antického města, které již včera navštívil Filip. Město muselo být opravdu velmi rozsáhlé, neboť se táhlo na kopec a podél pobřeží do nedohledna. Nyní je ale neuvěřitelné dusno, což nás účinně paralyzuje, a tak se vracíme s několika citróny ze zdejšího sadu k našemu penzionu, bereme batohy a u moře vykonáváme poslední koupel ve Středozemním moři. Do Mersinu se vracíme dolmušem. Batohy ukládáme v cestovce a jdeme do centra hledat a) směnárnu a b) internetovou kavárnu. D&F s výměnou uspěli až na poště u otogaru, P si našel nízkoteplotně klimatizovanou kavárnu. V 5 hodin odjíždíme do Kappadokie, konkrétně do GÖREME. Přestupujeme v NEVŞEHIRu a asi ve 1 na 12 dorážíme do cíle. Ptáme se na kemp a na otogaru nám slušně anglicky mluvící Turek popisuje cestu. Kemp pak nemůžeme najít, a proto se ptám na stanovišti armády (JANDARMA), kde je kemp. Mladý zelený mozek ihned rozumí a ukazuje na poštu. Po chvíli bloudění kemp nacházíme s pomocí místního chlapíka, je vzbuzen odpovědný vedoucí a my se dovídáme cenu 3 mil/os/noc. Stavíme stany a jdeme spát.

ÚTERÝ 23.7. KAPPADOKYA
V areálu kempu jsou záchody a sprchy, dále krytá místnost s pohovkami a bazén. My ale vyrážíme do Kappadokie. První na trase je Göreme Open Air Museum. Jdeme nepřímo přes okolní kopce, kde obdivujeme úzká údolí obklopená tufovými věžemi-homolemi. U vchodu do muzea čekáme na Petra, který šel jinou cestou a voláme ho, když se objevil za plotem. Vrací se po chvíli a s ním Robin, ten z dvojice Robin-Daniela, kterou jsme potkali v nemrutském kráteru. Se vstupným, které je do tohoto muzea 10 mil (5 mil pro studenty) to vyřešili dobře: mají nějaké polooficiální průkazky, že studují dějiny umění, a tak to měli zadarmo. Jsou jen naštvaní, že je nechtějí pustit do hlavního a nejhezčího chrámu s mnoha freskami, kde se platí extra vstupné 10 mil. Petr se dostal do areálu taky zadarmo - přelezl ostnatý drát. Bez problému. Náš cíl dnes je ale jiný. Červené a Růžové údolí. Je nás tedy nyní 6. Kolem poledne vidíme na silnici ceduli, že kousek dál je nějaké občerstvení. Docházíme tam a vstupujeme do kamenného obydlí. Jídlo, co si objednáváme, jsou obyčejné ravioly, k pití je voda, za 3 mil nic moc. Nejzajímavější ale bylo, že v knize návštěv byli zapsaní známí z ÚOCHB Pepa C. se Zuzkou. Odtud konečně docházíme ke vchodu do Červeného údolí, kde se platí. Cestou údolím i předtím míjíme podél cesty různé ovocné stromy, jako meruňkovníky, což náš postup přirozeně zpomaluje. Tufové homole v údolí jsou úžasné, nacházíme taky 3patrový dům, kde 2. a 3. patro jsou propojeny úzkým a vysokým komínem s vytesanými stupy pro nohy a ruce. Navrch až na Danielu vylezli všichni. Prostředkem údolí vyschlým potokem pokračujeme dolů do ÇAVUŞINu. To je malá vesnice, kde nám nabízí odvoz taxi pro 6 osob do GÖREME za 6 mil, což odmítáme a jdeme na silnici LAVANOS-GÖREME čekat na bus nebo dolmuš. Jediným obveselením pro nás i místní omladinu na kolech je auto s trubkou obrácenou po směru jízdy, ze které se valí hustý dým, do něhož kluci na kolech najíždějí. Snažíme se usmlouvat taxík, ale již konečně přijíždí bus a jede až do UÇHISARu, kam chceme. Zde stojí na kopci ve skále vytesaný hrad. Vstupné je 2 mil, ukecáváme to ale na 1 $. Vchod tvoří krámek, kterým musíme projít. Shora se dá vidět celá centrální Kappadokie kolem GÖREME i vyhaslou sopku ERCİYES DAĞI. Zpátky do města se chceme vrátit pěšky Bílým údolím a Údolím lásky. Bohužel nenacházíme žádný vchod nebo místo vhodné pro vstup, a jedna strana údolí je uzavřena zdí. Necháváme to tedy na zítřek.

STŘEDA 24.7. KAPPADOKYA
Sraz máme s Robinem a Danielou v 9 u můstku u kempu. Míříme do Bílého údolí. Po delším hledání a trhání plodů scházíme dolů, ale opět musíme přelézt zeď, která odděluje hlavní údolí od vedlejšího, kterým jsme přišli a které skrývá políčka a ovocné stromy. Bílým údolím přecházíme do Údolí lásky. Po výstupu z údolí se loučíme, je totiž k poledni a my ještě míříme k minerálním pramenům v dalším údolí a Robin s Danielou odjíždějí do podzemních měst na jih. Pokračujeme tedy ve 4, ale již za chvíli vůdce Filip nejistí a zjišťuje, že vysněné prameny jsou příliš daleko, abychom ještě měli chuť tam dojít. Takže otáčíme a po silnici se vracíme do GÖREME. V kempu pár hodin odpočíváme a poté vyrážíme (DFH) do Open Air Muzea a P stále odpočívá. Ke vstupu volíme cestu přes ostnatý drát, čili máme to zadarmo. Stojí to za to. Spousta vykutaných místností a děr, sem tam s pěknými freskami. Bohužel do nejhezčího chrámu se bez peněz nelze dostat. D&F tedy utrácejí peníze alespoň za pohledy u vchodu. Vracíme se do kempu a dovídáme se, že bazén je zadarmo. Hned tam skáčeme a plaveme. Na delší skotačení není čas, protože musíme balit. To činíme a odcházíme na jídlo do penzionu Star, kde nám Robin a Daniela doporučili pochoutku - pitu naplněnou směsí vajec a sýru. Objednáváme si tedy 2 tato jídla a 2 pilavy s kuřetem. Chvíli trvá, než to donesou, ale pak již vychutnáváme své porce. Cena trochu vyšší, ale co se dá dělat. Odcházíme na otogar, kde nám jede ve 2015 bus do İSTANBULu. Ještě si kupuji malou chalvu na chuť a již se vezeme směr největší město.

ČTVRTEK 25.7. İSTANBUL
V půl osmé přijíždíme na ESENLER OTOGAR, obrovský autobusák na severu města. Za asi půl hodiny pak jsme převezeni servisním minibusem do centra. Měníme peníze. Batohy s D&P necháváme na Beyazitském náměstí a F&H odcházíme nejprve koupit lístky do Bukurešti do Torose. Zde nás vítá nám dobře známý mladík a pomáhá nám vše zařídit. Pojedeme zítra ve 2 odpoledne. Pak sháníme bydlení. Ptáme se různě v hotelích, nakonec končíme ve čtvrti směrem od univerzity dolů k vodě, kde se prodává zelenina a žijí tu normální lidé. Cestou si všímáme zvýšeného počtu černochů, asi to tu mají rádi. Nacházíme ultralevný hotel - pokoj pro 2 za 2,5 mil. Vracíme se sem s batohy a jdeme prohlížet pokoje. Není to zrovna povzbudivé. Neteče voda a postele jsou cítit chcankama. Volíme 2. možnost a vyhledáváme penzion o pár ulic dál (YENİ PANSION). Ten sice stojí 6,5 mil/os, ale voda teče a postele jsou čistě povlečeny. Vybalujeme a vyrážíme do města. Směřujeme k nábřeží, abychom se projeli parníkem po Bosporu (BOGAZI). Dlouho bloudíme a ničemu nerozumíme. Pak nám radí starý čistič bot, že máme dojít k portu 3. Chce na oplátku Petrovi vyčistit boty, ten ale nechce, tak už po mně chce jenom peníze. Nic nedostává, a tak něco ošklivého zamumlal. U portu 3 vidíme, že právě odjíždí parník. Je dnes poslední. Pak nás odchytává chlapík, že zařizuje plavby za 10 mil na 1,5 hod. Cenu po smlouvání srazil na 5 mil. To bereme. Jedem tedy až za 1. most přes Bospor a prohlížíme si paláce pašů a projíždějící lodě. D&F zjišťují, co platili ostatní, a všichni 10 mil, pár 8. Na břehu procházíme Bazarem s koření, kupujeme chalvu aj. Petr jde večer ještě do města shánět skleničky na čaj a internet. Vrací se pozdě, nakonec u internetové kavárny sehnal skleničky za cenu pro Turky, čili hrozně levně.

PÁTEK 26.7. İSTANBUL - BULHARSKO
Vstáváme pozdě, batohy skládáme v Torosu a jdeme ještě dokoupit věci na cestu, pitu, zeleninu, sýr, chalvu aj. Ve 1220 odjíždíme servisním minibusem o pár metrů dál na malý otogar, kde utrácíme poslední liry. Ve 2 vyjíždíme, s malinkým zpožděním, protože jsem si zapomněl v batohu pas. Občerstvení se tentokrát moc nekoná, jen čaj a později voda nebo kola, jak kdo chce. Na turecko-bulharských hranicích jsme za pár hodin, vše probíhá pomalu, čili normálně. Ještě vidíme pár hodin Bulharska za světla a pak je tma. Asi v 6 stavíme ve stánkové osadě. Moc nemáme hlad, jen F, který se ptá na cenu řízku. 1,5 € ho odrazuje, chtěl dát max 1. Nakonec se neudrží a kupuje si to. Kolem půlnoci dojíždíme k restauraci, kde jsme minule večeřeli. Za necelou hodinu pak již procházíme hranici v Ruse a nasedáme na trajekt. Jsme na něm sami. Na rumunské celnici musíme vynést zavazadla. D zjišťuje, že se jí někdo hrabal v batohu, akorát víko odklopil na opačné straně než měl. Nic ale nechybí a my pokračujeme v cestě. V půl čtvrté vjíždíme do dvora Torosu v Bukurešti. D: A helemese - H opomněl (úmyslně?) zmínit nejzábavnější část cesty autobusem, a to tombolu. Ta měla pravděpodobně nahradit jindy obvyklé video. Losovalo se pár lidí, kteří se vzápětí měli utkat v tanečním souboji o věcné ceny. První vylosované číslo - sedadlo 28! (= Mr. Bábpa, celý autobus si na něj ukazuje). H dělá, že nerozumí a netančí ... Jinak na tur-bul hranicích kupujeme v Duty Free vynikající brusinkovou Finlandii 1 l za 8 $. Dáváme si kelímek na dobrou noc. Paní stevardka (stejná jako při naší cestě do Istáče) vybírá od každého 1 USD, abychom mohli jet trajektem bez čekání. Od některých lidí bere další peníze na úplatky pro celníky. Jinak s námi cestuje jedna z Polek, na které jsme měli nebývalé štěstí. Jakub jede - díky bohu! - vlakem. H: Na hranicích se velmi bavíme. Rumuni, kteří cestovali v typickém obyčejném oblečení, se najednou objevily v kožených bundách, ta sluší zvláště jedné tlusté paní, která vyhrála v tombole nástěnné hodiny.

SOBOTA 27.7. BUCUREŞTI - BŘECLAV
Přemisťujeme věci z busu do batohů a míříme temnou Bukureští okolo Čaučeskova paláce na Gara de Nord. Všude pobíhají, vyjou a štěkají toulaví i netoulaví psi. Za 40 minut jsme na místě. Usazujeme se u stolku u mekáče a F&P jsou kupovat místenky do vlaku přes Rumunsko. Stálo to jen 40 tisíc lei, což je kolem 40 korun za všechny. Utrácíme ještě poslední leie, za kolu a sladké záviny. V 7 přesně opouštíme Bukurešť Panonií směr Praha (Břeclav). V kupé je nás 7, postupně Rumuni odcházejí a od Aradu jsme tu již sami. Během jízdy oblastí okolo Brašova se náš vagón (a asi celý vlak) plní Čechy z hor. Petrem slibovaní žebráci se až na pár výjimek nedostavují. Škoda. Načínáme Finlandii. Za pár hodin je vypito ¾ flašky (DFH). P celou dobu tvrdě spí (dobře mu tak, spánek je zdravý). Na hranicích nebyly problémy, jen sem tam nějaké to čekání. Slováci nás už musí budit, dostáváme ale za odměnu razítka (bohužel na novou stránku, všechno zkazili). Pak už přichází Češi, a tak si necháváme dát Lanžhotská razítka. V Břeclavi vystupuje Filip, čeká ho už otec s Denisinými doklady. Ještě nám kupuje lístky Břeclav-Praha a poté se loučíme. My zbylí šťastně usínáme a nerušeně spíme až do Prahe-hl. nádr.

NEDĚLE 28.7. PRAHA
Denisa utíká na vlak do Pařezů (bydlí vedle Křemílka a Muchomůrky) a já s Petrem se loučíme na Florenci (Petr jde na B a zítra jde do práce).